Tak zubožená těla jsem nikdy neviděl, vyprávěl fotograf

Liana Melecká
Opava

Jako duše bez těla. To byla první reakce fotografa Lukáše Horkého, když uviděl pacienty s anorexií na jednotce intenzivní péče brněnské psychiatrické kliniky. Byli doslova na pokraji smrti. „Tak zubožená těla jsem nikdy neviděl. Sestry je musely přenášet a živily je hadičkou do žíly. Fotil jsem je a v hlavě se mi rojily otázky, na které jsem marně hledal logické odpovědi. Proč ideál krásy, kterým tyto nemoci většinou začínají, končí smrtí?“ ptal se fotograf
Lukáše Horkého před čtyřmi lety oslovili pracovníci sdružení Anabell, které jako jediné v České republice těmto lidem pomáhá.

Anorexie jako propast

Z jeho fotoaparátu vzniklo pásmo černobílých fotografií nazvané Mentální anorexie a bulimie – dvě hluboké propasti. Nyní tyto snímky pomáhají studentům opavského Slezského gymnázia v jejich snaze upozornit na nebezpečí anorexie a bulimie. „Všechno to byli velmi inteligentní lidé. Přitom byli hluboce přesvědčeni o tom, že jsou tlustí a šerední. Připadalo mi, že jsou opravdu v propasti, ze které se jen těžko dostanou ven,“ popisoval Horký. Téma ho pohltilo natolik, že se k němu před dvěma lety vrátil. Tentokrát se rozhodl zachytit psychiku žen, které chtěly s nemocí bojovat a toužily se vrátit do normálního života. Prostřednictvím Anabell získal kontakt na ženu, která s anorexií zápasila deset let.

Focení se nedožila

„Strašně chtěla žít. Aby pomohla ostatním, souhlasila, že zveřejní i svůj deník. K dalšímu setkání už bohužel nedošlo. Za týden mi nebrala telefon a pak jsem se dozvěděl, že upadla do kómatu a zemřela. Nebylo jí ještě ani třicet,“ řekl Horký.
Se čtyřicetiletou bulimičkou Marikou se fotograf setkal poprvé v jejím bytě. Seděla před ním vyzáblá žena v kalhotách a tričku. Jejím ideálem bylo prožít celý život v dívčím těle. „Jsem anorektička a bulimička, no a co? Jsem prostě taková, jaká jsem. Je to nemoc a že to druzí nechápou, jiní odsuzují a další vůbec neví, o čem je řeč, je jejich problém. Učím se být sama sebou, rozumět sama sobě, učím se poslouchat své tělo a mít ho ráda,“ vyprávěla fotografovi svůj příběh vdaná žena. Už si uvědomovala, že je hubená a musí přibrat na váze. Jejím největším přáním bylo žít zase jako normální člověk. „Povídali jsme si jako kamarádi. Bylo vidět, že jí chybí společnost, protože se styděla chodit mezi lidi. I když ona si myslela, že už je z nejhoršího venku, lékaři byli jiného názoru. Nemohli ji operovat, pokud nepřibere na váze,“ líčil Horký. Sedmadvacetiletá Jana začala mít problémy s bulimií už na gymnáziu. Nechtěla být žádná modelka, prostě jen psychicky nezvládla tlak rodiny. Vždy chtěla být nejlepší. Během focení v parku začala fotografovi vyprávět.

Chtěla se zabít

„Buďte štíhlá, buďte in, kupujte si naše výrobky proti celulitidě, proti vráskám a budete nejšťastnější ženou pod sluncem. Budete mít úspěch, obdiv, partnera, který pro vás snese i modré z nebe. Pěkné hlody!“ mínila Jana, která při svých 170 centimetrech výšky vážila třiapadesát a půl kila. Každý den se vážila a z každého gramu navíc byla více znechucená. „Nesnáším pohled do zrcadla. Padají mi vlasy, kazí se mi zuby, menstruaci jsem neměla ani nepamatuji. A přitom stačilo tak málo. Věřit v samu sebe a mít se ráda,“ přiznávala inteligentní žena, která kvůli nemoci opustila vysokou školu a nechybělo málo, aby skončila i se životem. „Stojím u balkonu a v dlani svírám růžové prášky. Nevím, jak dál. Jsem šíleně vyčerpaná. Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Mohu být opět volná, svobodná jako pták. Mám však strach. Bojím se smrti a ve skutečnosti si život vzít nechci,“ líčila Jana.