Tajná chodba v Porubě?

Okolí porubského zámku je sice už děravé jako ementál, ale odborníci z Vysoké školy báňské se nevzdávají svého snu. Chtějí konečně najít tajnou chodbu, kde se možná nacházejí kostry německých vojáků.
„Už si z nás kolegové dělají legraci, kdy ji konečně najdeme. Při posledních vrtech nám dokonce schválně nastražili kovové předměty, které nás mátly při průzkumu,“ říká šéf průzkumného týmu Vysoké školy báňské Petr Bujok.
Na podzim jim v hledání pomáhal proutkař, který určil tři místa, kde by se tajemná chodba mohla nacházet. Na dvou z nich unikátní vrtná souprava ke zklamání těžařů na nic nenarazila. „Jen samá voda. Ještě nám zbylo třetí místo, na které se chystáme na jaře,“ upřesňuje Bujokův kolega Martin Klempa.
Pokud na chodbu přece jen narazí, může těžaře čekat hrůzný nález. Podle dobových zpráv se v chodbě na konci druhé světové války před Rudou armádou ukryli němečtí vojáci.
„Rudoarmějci však výbuchem oba vchody zatarasili a Němce pohřbili zaživa,“ tvrdí šéf porubské letopisecké komise Jiří Lexa.
Hledání tajné chodby, která by měla spojovat porubský zámek s nedalekým kostelem, začalo už v roce 2009.
Tehdy se předseda porubské letopisecké komise Jiří Lexa rozhodl, že najde pamětníky, kteří o chodbě vědí. V písemných pramenech není o tajném tunelu ani zmínka a Lexa musel čelit obvinění, že si to všechno vymyslel. A to ho vedlo k tomu, že do novin dal oznámení, ve kterém hledal svědky.

Děti v podzemí

„Ozvalo se nám několik lidí, kteří tvrdili, že si v propadlých chodbách v dětství hráli,“ říká Lexa. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se do hledání vrhli odborníci z hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské. „Nabídli jsme, že pomůžeme s geologickým průzkumem. Navíc to pro naše studenty byla ideální praxe v terénu. Záštitu nad projektem převzal i náš děkan,“ vzpomíná Bujok.
Hledání podpořila i porubská radnice. „Mají trvalé svolení kopat. Máme takovou dohodu, že nám jen dají předem vědět a můžou vrtat,“ uvádí mluvčí úřadu Jana Končítková.
Bujokův tým nejdříve provedl geofyzikální průzkum bez vrtné soupravy. „Zjistili jsme takové anomálie, že by tam mohlo být chodeb jako v metru,“ vypráví Bujok. Když ale na místo přivezli vrtnou soupravu, čekalo je zklamání. Na nic, co by svědčilo o existenci chodby, nenarazili. To je však jako zlatokopy z románů Jacka Londona vůbec neodradilo.
„Pamětníci nám pak přímo v parku určili místa, kde by chodba mohla být. Vrtali jsme tam, ale opět nic. Jen samá voda,“ popisuje člen hledacího týmu Martin Klempa.
Mezitím Lexa vypátral pamětnici, která se na zámku narodila a žila v něm až do svých čtyřiadvaceti let. „Věděla přesně, kde se nacházel vstup do chodby. Ale bohužel zemřela dříve, než nám stačila místo ukázat,“ posteskl si Lexa.

Samá voda

Bujokův tým se i přes tuto smutnou příhodu nevzdal. Přísně vědecky založení odborníci nakonec neváhali, aby sáhli po alternativní metodě, která se u mnoha jejich skeptických kolegů setkává s odmítáním. Oslovili proutkaře Slavomíra Cedivoda, který je zároveň bývalým vrtařem. „Rád jsem do toho šel, už jsem dokonce hledal legendární štěchovický poklad. Jsem protřelý hledač pokladů,“ smál se proutkař.
Když Cedivoda vzal do ruky proutek v podobě dvou kovových drátů a prošel se po parku, hledači opět zajásali. Ve třech místech začal totiž proutek v jeho rukou doslova vyvádět. „Ale stejně jako v předchozích případech tam nebylo vůbec nic. Tedy až na vodu,“ usmívá se Klempa. Třetí místo si tým profesora Bujoka nechal až na jaro. „Jakmile sleze sníh a bude hezky, hned se tam vydáme,“ těší se na lepší počasí Bujok.
A jeho tým by nerozhodilo, ani třetí selhání. „Dokud budeme mít informace, že by tam někde chodba mohla být, nenecháme toho,“ dodal Klempa.