Svým příkladem změním myšlení Romů. Každý z nás může obstát

Kousek za podjezdem pod královéhradeckým vlakovým nádražím v Pražské ulici je třípatrový dům. Žije tam asi deset romských rodin. Je slunečné odpoledne a malé děti si hrají na dvoře. Když Jiří Samuel Joško jde do práce a prochází kolem nich, je vidět, že ho respektují. Je Rom a pracuje v Občanském sdružení Salinger, které má v přízemí domu klub – oficiálním názvem Komunitní centrum Amaro Phur Pražská. Česky Amaro Phur znamená „Náš most“ a nabízí pomoc romským rodinám. Lidé z centra se snaží, aby se Romové naučili orientovat ve společnosti a jejich děti nechodily za školu a nebraly drogy.

„Máme na starosti romskou mládež i dospělé. Co se týče předškolních dětí, tak se staráme o to, aby se dostaly do normálních škol. Proto je učíme malovat, počítat a další základní věci. Mým cílem je, aby se Romové dokázali o sebe postarat, aby měli vzdělání a našli práci,“ říká Joško, který ve svých třiatřiceti letech je pro mnohé děti z romské komunity v Pražské ulici vzorem.

Máte zvláštní školu, neúspěšně jste se hlásil na střední odborné učiliště, a přesto jste respektovaným zaměstnancem sdružení Salinger, které od roku 1997 pomáhá Romům. Jak jste se k této práci dostal?

Bylo mi asi dvacet, když jsem sám začal komunitní centrum Salinger navštěvovat. Nechtěl jsem se už jen tak potloukat po ulici. Začínal jsem tady jako klient sdružení, stejně jako teď děti, které si hrají před domem. Po nějaké době jsem se rozhodl pomáhat romské komunitě. Nejprve jsem tady pracoval jako dobrovolník, pak jsem dostal nabídku, jestli nechci pracovat na poloviční úvazek jako terénní pracovník. Osvědčil jsem se, udělal si kurz Pracovník v sociálních službách a začal tady pracovat nastálo.

Jaké jste měl dětství?

Normální, jako většina. Rodiče od počátku chtěli, abych něco dokázal. Ve škole jsem měl většinou velmi dobré výsledky. Až když přišla puberta, tak jsem v ní začal mít trochu problémy. Díky tomu, že rodiče byli na mě přísní, tak jsem devítiletku dokončil. Taky jsem byl asi čtyři roky členem hradecké taneční skupiny Energy 49, dělali jsme street dance, jezdili po soutěžích a měli úspěchy. Byl jsem tam jediný Rom, ale brali mě takového, jaký jsem. Odmalička jsem se stýkal jak s Romy, tak s českými dětmi. To mě formovalo. Tvrdím, že i když Rom obětuje něco ze své přirozenosti, tak nepřijde o svoji kulturu a tradice. Naopak si myslím, že ať je to Čech, nebo Polák, tak tím jen získá. A to chci předat i romským dětem, které sem chodí.

Většina Romů chodí do zvláštních škol. Myslíte si, že by v normální škole neobstáli?

Není to o tom, jestli by obstáli v normální škole, či nikoli. Hodně záleží na rodičích. Většina dospělých Romů má zvláštní školu, a tak je ani nenapadne svoje děti poslat do normální školy. Je to síla zvyku. A to je velká škoda. Proto se snažíme toto myšlení změnit. Důležitá je motivace, jak rodičů, tak i dětí. Musí chtít něco v životě dokázat. Mám dojem, že takových Romů je docela hodně, jen neví, jak na to.

Co konkrétně pro to děláte?

Kromě toho, že se s předškolními dětmi zábavnou formou učíme, tak se snažíme, aby se dostaly do kontaktu s českými dětmi. Organizujeme různá setkání ve školách nebo přímo tady. Romské děti často vyrůstají jen v romském prostředí a s okolním světem se dostanou do kontaktu až v dospělosti, což je špatně. Potom se nedokážou ve společnosti orientovat a mají oproti svým vrstevníkům velkou nevýhodu. Projevuje se to negativně hlavně při shánění práce. Kromě toho vedu kroužek tance. Romské děti muzika, pohyb a tanec velmi táhne, hudba je naše doména, v tom vynikáme. Cílem je, aby do kroužku začaly ve větší míře chodit také české děti. To se nám v poslední době také daří.

Když s romskými dětmi pracujete, co jim říkáte? Jak obstát ve společnosti v dnešním složitém světě?

Říkám jim, že když se člověk pro něco rozhodne a jde si za svým, tak toho dosáhne. Musí jen chtít. Romové mohou vyniknout v hudbě, v umění i v dalších věcech. Jdu jim příkladem. Vědí, že nemám žádnou pořádnou školu, ale rozhodl jsem se, že ve svém životě něco změním, že už nechci být na pracáku, že nechci být na obtíž. Udělal jsem si kurz, i když to pro mě nebylo jednoduché. Ale vydržel jsem, a díky tomu mám práci, která mě baví.

Podařilo se vám už nějaké děti připravit na vstup do základní školy?

Ano, čtyři z deseti předškoláků, které k nám docházejí. V příštím roce nastoupí do základní školy běžného typu. Myslím, že je to docela slušný výsledek, a dokazuje to, že všechno jde, když se chce.

Jak děti pro váš program získáváte? Posílají je k vám sami rodiče?

Pracujeme po celé Pražské ulici, kde žije poměrně hodně Romů. I v tomto domě žije několik rodin. Snažíme se rodiče přesvědčit, aby k nám děti posílali, aby se něco naučily. S těmi předškolními tady pracujeme dvě a půl hodiny denně, což je pro některé rodiče problém kvůli dojíždění. Pomalu se to ale obrací k lepšímu.

V čem se Romové liší od ostatních? Čím by měli jít Čechům příkladem a naopak?

To je těžká otázka. Rozhodně jsou Romové temperamentnější, což se projevuje hlavně v hudbě. Myslím si, že právě tím je naše muzika pro Čechy velmi přitažlivá. Romové mají také jinou mentalitu, nebazírují tak na detailech, nepovažují tolik za důležité peníze, čas a kde žijí. Na prvním místě mají rodinu, děti. V tradiční romské rodině neexistuje, že by třeba i vzdáleného příbuzného, když požádá o pomoc, nechali na holičkách. Nebo neexistuje, že by Romka dala své dítě k adopci nebo ho odložila do baby boxu. Myslím si, že vztah k rodině by mohl být pro Čechy inspirující. Naopak Romové by si měli vzít příklad od Čechů v přístupu ke vzdělání. Líbí se mi také, že jsou cílevědomější, což Romům chybí.

Kde se bere napětí mezi oběma skupinami?

Češi nemají rádi Romy hlavně kvůli tomu, že někteří z nich dělají nepořádek, že nechtějí pracovat a na sociálním systému se přiživují. Ano, někteří Romové takoví skutečně jsou, nemá cenu to zastírat. Ale zdaleka to nejsou všichni. Nejde všechny házet do jednoho pytle. Znám spoustu Romů, kteří chtějí pracovat, ale firmy je nepřijmou a raději dají přednost Čechovi. Mám s tím osobní zkušenost. Hlásil jsem se na pracovní nabídku jedné firmy, domluvil jsem si telefonicky schůzku, a když jsem se tam dostavil, tak ten hlavní vedoucí firmy mi řekl: „Cikány neberem!“ Strašně mě to urazilo. Řekl jsem mu, že každý člověk je jinačí, že nejde posuzovat všechny podle nějaké špatné zkušenosti. Mezi Romy jsou špatní a dobří, stejně jako mezi Čechy, Američany nebo Němci.

Setkal jste se osobně s rasismem, s násilím?

To víte, že jo. Nadávky a urážky ani nepočítám. Co se týče samotného násilí, tak to bylo asi před deseti lety v centru Hradce. Šel jsem za bílého dne domů, zastavila mě parta kluků a zeptali se, jestli jsem Rom. Odpověděl jsem, že jo a nestydím se za to. Obstoupili mne do kruhu a zkopali mne. Lidi kolem chodili a nic neudělali, nikdo z nich se mě nezastal. Nevšímali si mě, ani když ti kluci odešli. Ležel jsem na zemi a nikdo mi nepomohl na nohy. Museli to vidět. Byl jsem zbitý, v obličeji jsem měl podlitiny.

Změnil se váš přístup k Čechům, když vás někdo pro nic za nic zmlátil, jen kvůli tomu, že máte jinou barvu pleti?

Bylo pro mě velmi těžké se s tím vyrovnat. Logicky mě napadlo, že to někomu vrátím. Brzy mě to ale přešlo. Za prvé jsem na to neměl sílu, ani jsem nevěděl, kdo mě napadl. A za druhé jsem pochopil, že pomsta není řešením. Nic dobrého to nepřináší, jen další zlo a další odplatu. Smířil jsem se s tím. Hodně Romů má podobnou zkušenost. Rodiče, když mě viděli, tak to chtěli nahlásit na policii. Nevěděl jsem ale, kdo to byl, tak jsem se na to vykašlal. Stejně by s tím nic neudělali.

Jak se v Česku žije Romovi?

Špatně, je to těžké, když vidíte, co si o vás lidé myslí. Stačí, když jdu nakoupit a jak se lidé na mě koukají, jako na zloděje. Je to velmi nepříjemné. Hodně Romů hledá zaměstnání, ale šance jsou omezené. Kromě toho, když vidíte ve zprávách, jak někdo hodí do baráku, ve kterém žije romská rodina s dětmi, zápalnou lahev, tak vás napadne, že tohle se může stát kdekoli. Je to smutné, že někdo takhle nenávidí a hlavně, že tím trpí nevinní lidé. Romové žijí ve strachu. Češi by si už měli konečně uvědomit, že všichni nejsou stejní. Nejhorší je zobecňování. Vzpomínám si, jak jsem chodil jako kluk s českými kamarády na diskotéky a vyhazovači mě kolikrát nepustili dovnitř. Jen proto, že jsem Rom. Kamarádi se mě zastávali, ale nebylo to nic platné.

Co byste chtěl v životě dokázat?

Naučit Romy, jak uspět na trhu práce, a dostat více romských dětí do normálních škol. To je pro mě největší cíl. Jsem přesvědčen o tom, že Romové jsou stejně schopní jako Češi a další národy. A to chci svojí prací dokázat.

CO JE SALINGER

• Občanské sdružení, které vzniklo v roce 1997 s cílem poskytovat mladým lidem podporu v začleňování do společnosti.
• Pracuje s dětmi a mládeží na Moravském předměstí (NZDM Modrý pomeranč).
• Pracuje s dětmi, mládeží i celými rodinami v sociálně vyloučených lokalitách (KC Amaro Phurd- Pražská, Okružní).
• Pracuje s žadateli o náhradní rodinnou péči a pěstounskými rodinami (Stopa čápa).
• Pracuje s rodinami v obtížných životních situacích (Triangl).
• Provozuje centrum pro rodinné aktivity (Budulínek).