Své puky bych nevyměnil ani za mercedes, říká sběratel

Psal se rok 1974 a hodonínský rodák Václav Nedomanský nastoupil k jednomu z prvních zápasů v hokejové NHL. Big Ned, jak mu spoluhráči říkali kvůli jeho hřmotné postavě, dovedl Toronto třemi brankami k vítězství 6:3. Cenný puk, kterým statný československý hokejista pokořil soupeře, dnes „odpočívá“ v Hodoníně.

Ale ne v muzeu. Ve své sbírce jej opatruje Jan Pivka. Vášnivý sběratel, jenž se zamiloval do černé gumy. „Toho kotouče si nesmírně cením, protože se ke mně dostal hroznou náhodou,“ říká dvaašedesátiletý muž, který nastřádal téměř devět tisíc puků ze všech koutů světa.

Ten, jímž se legendární hokejista Nedomanský uvedl v Kanadě, dostal poštovním balíkem (puk je na snímku v textu zcela vpravo - pozn. red.). „V roce 1992 o mně jako sběrateli vyšel článek v novinách. Jedna čtenářka mi pak napsala, že byla na utkání Toronta a že puk, se kterým hrál, jí přistál do klína. A tak mi ho poslala,“ vzpomíná s úsměvem Pivka.

Ke sběratelské vášni ho před lety také přivedla náhoda. „Když jsem dělal na montážích ve Valašském Meziříčí, jeden brigádník mi dal pár prvních puků. Jeho máma dělala v gumárnách v Zubří, kam občas přivezli pár kousků zaměstnanci ze slovenských Dolných Vestenic, kde se kotouče vyráběly,“ vypráví sběratel.

To byl rok 1983. I díky svým dvěma synům, kteří hráli hokej, se pustil do sbírání černých gumových placek ve velkém. „Hokej jsem kvůli nim hodně sledoval. Ale problém byl, že tehdy nebylo moc co sbírat, protože nabídka nebyla veliká. Pak se to však rozjelo,“ říká Pivka.

O pár let později už jeho byt připomínal spíš prodejnu hokejových suvenýrů. Vystavené měl kotouče z české extraligy, kanadsko-americké NHL, soutěží severských zemí, světových šampionátů i z olympiády.

„To ale byla teprve devadesátá léta, kdy jsem měl jen něco kolem dvou tisíc puků. Postupem času jich bylo tolik, že jsem měl problém je v bytě vůbec vystavit,“ podotýká Pivka. Jednou se kvůli nim událo u něj doma malé „zemětřesení“. Část jeho sbírky totiž popadala na zem. „Měl jsem puky na chodbě. Normálně přijdu z práce a všechny leží na zemi. Vypadalo to, jako by tatrovka vysypala náklad briket,“ říká se smíchem muž, který rád navštěvuje významné hokejové akce.

K jeho největším zážitkům patří finále světového šampionátu v roce 1996 ve Vídni. Reichel a spol. tehdy přetlačili Kanadu 4:2. „V roce 2005 jsem byl zase u zlata našich ve Vídni. To jsme vyhráli nad Kanadou 3:0,“ vzpomíná Pivka.

I když je to možná zvláštní, majitel čtvrté největší sbírky puků v Česku gumové skvosty už nikde nevystavuje. „Nebylo to už kam dávat, tak jsem všechno přestěhoval do garáže. Manželka je konečně spokojená,“ vysvětluje Pivka. V garáži tak uchovává sbírku, která má podle jeho odhadu hodnotu několika set tisíc korun.

„Mám třeba puk z NHL, který je čtyřicet až padesát let starý a dnes bych ho prodal za pět set dolarů. Ale asi nejvíce si cením kotoučů z roku 1959 z mistrovství světa v Bratislavě. Mají nezaměnitelný design,“ prozrazuje Pivka, který často spolupracuje s podobně nadšeným Jiřím Ottisem z Nýřan na Plzeňsku. Ten vlastní dokonce přes dvacet tisíc hokejových kotoučů.

Jedno ví hodonínský fanda puků jistě. Za žádnou cenu by se své unikátní sbírky nevzdal. „Ke kamarádovi, který má stejný koníček jako já, jednou přišel jakýsi Němec a nabídl mu za jeho sbírku mercedes. Odmítl. Já bych se zachoval určitě stejně. Je to kus mého já a počítám, že všechno jednou předám synům,“ říká rázně Pivka, který chodí několikrát týdně svou sbírku oprašovat.