Studenti chtěli z náměstí malou Prahu

Listopadové události v Praze před dvaceti lety sledovalo celé Československo. Chvíli ale trvalo, než euforie ze sametové revoluce dorazí i na menší města, jako byl Tábor. Nové informace a tiskoviny sem přinášeli vysokoškoláci z Prahy.

Schoval trikoloru

Když se záběry demonstrujících studentů v Praze rozletěly po celém Československu, bylo už téměř jasné, že období totality v zemi skončilo. V menších městech ale stále panovala nejistota. „Byl velký rozdíl mezi českým venkovem a Prahou. Českým venkovem myslím i Tábor. Lidi tu podle mě prožívali revoluci ještě s notnou dávkou strachu,“ vzpomíná Jiří Fišer, tehdy zaměstnanec sezimoústeckého Stavoprojektu, dnes i městský zastupitel. V pondělí 20. listopadu 1989 dal Jiří Fišer společně s nejaktivnějšími kolegy v práci dohromady petici, kterou vzápětí vezl do Laterny Magiky, centra Občanského fóra. V Praze zažil atmosféru, která se od táborské výrazně lišila. Všude bylo plno lidí s trikolorami, kteří skandovali revoluční hesla. Když se vrátil nočním vlakem zpátky do Tábora, narazil na policejní auta. „Ani policisti si nebyli jistí tím, co se děje. Nevěděl jsem, co od nich můžu čekat. Přiznám se, že jsem strčil trikoloru do kapsy a spěchal domů, jakkoliv to teď zní směšně,“ popisuje Fišer.

Studenti u kašny

Strach z toho, jestli skutečně zvítězí demokracie nad totalitou, ustupoval v Táboře pomaleji než v hlavním městě. „Asi přes týden u nás bydleli studenti z Prahy. Přivezli nové informace, plakáty a letáky. Na jednom velkém plakátu stálo: Konec vlády jedné strany. Když jsem ho v jednu hodinu v noci lepil na plech kolem staveniště, ani jsem neslyšel, jak přijelo auto Veřejné bezpečnosti. Koukali jsme s policisty na sebe a po několika nekonečných vteřinách auto odjelo. Fakt jsem se bál, ani represivní složky tenkrát přesně nevěděly, co mají dělat,“ říká Fišer. Podle něj pomohli napjatou situaci zlomit i táborští studenti, kteří se po pražském vzoru začali scházet na Žižkově náměstí. „V úterý 21. listopadu přišel kamarád a říkal, že na náměstí jsou mladí lidé a jestli bychom tam jako dospělí neměli jít. Vyrazili jsme ještě s mojí ženou. Kolem kašny se shromáždili převážně studenti středních škol. Jako by všichni chtěli vytvořit jakousi malou Prahu. Pamatuji si, že jsme je nabádali k obezřetnosti a varovali před fyzickými střety. Bylo zřejmé, že jsme z postranních uliček pozorováni,“ líčí atmosféru po sedmnáctém listopadu v Táboře Fišer.

Havel na náměstí

Také Tábor se dočkal velkých akcí. Na Žižkově náměstí vystupovali lidé, převážně z okruhu vznikajícího Občanského fóra. Promlouvali k ostatním každý večer z nákladního auta před dnešní Havanou.
Mezníkem, který i v Táboře dal průchod radosti z pádu totality, byla generální stávka. „V celé republice bylo strašně obtížné přesvědčit stranické šéfy velkých podniků, aby do toho šli. Když se pak ale ke studentům přidala takzvaná dělnická třída a řekla, hoši, končíte, nastal obrat. V den generální stávky bylo i táborské náměstí plné,“ popisuje Fišer. V dalším období promluvil z táborské radnice k místním i nový prezident Václav Havel. Jeho vystoupení bylo už součástí volební kampaně Občanského fóra. „Akci jsem moderoval, něco s kamarádem Jirkou Chudým zahrál na kytaru a zazpíval. Z natřískaného náměstí jsme měli tak trochu knedlík v krku, byl to neskutečný zážitek a víceméně už happening,“ uzavírá Fišer.