Století lidé? Nahrávky poslouchají do dvou v noci a jídlo moc neřeší

Češkův mlýn v Jarcové bývá jednou za rok obklopený novináři i politiky. Jeho původní majitelka Vlasta Češková je totiž nejstarší obyvatelkou Zlínského kraje. Když slavila sto let, byla to velká sláva. A pak každý rok znovu. Na začátku letošního března jí bylo 107 roků. Vlasta Češková však překvapuje svou vitalitou, dobrosrdečností a úsměvem.

„Nejraději vzpomínám na své dětství v Mikulůvce, na to, jak jsme si jako děti hrávali před školou. Můj tatínek tam přišel z Hradce Králové, byl učitel a koncem devatenáctého století založil v Mikulůvce první školu. Do té doby děti do školy nechodily, musely pomáhat rodičům na poli. A pamatuji si, že vždycky v pondělí nosily ženy na zádech nůše plné másla a mléka a šly pěšky na trh až do Valašského Meziříčí. Lidé rádi kupovali, protože to bylo poctivé,“ vzpomíná drobná žena.

Jak sama říká, potatila se, protože vystudovala učitelský ústav a začala učit. Vzala si mlynáře, a tak se stala součástí Češkova mlýna. Kdyby měla vyprávět, co všechno za těch 107 let zažila, nedělala by nic jiného. Mlýn znárodnili, časem i vybrakovali. A po letech ho rodině zase vrátili.

Dcera Jana, která se o maminku stará, je také učitelka. Respektive byla. Stejně jako ostatní členové rodiny začala pracovat ve mlýně, který znovu postavili na nohy a dodnes dobře funguje. Vlasta Češková sleduje dění kolem něj z okna a má radost.

Mám nové oči

Kdo by čekal, že člověk, který oslavil nedávno stosedmé narozeniny, už jen sedí a je odkázaný na druhé, v případě Vlasty Češkové by se hodně mýlil. V ruce má knížku, žádné brýle nepotřebuje.

Hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák jí totiž v loňském roce zprostředkoval operaci očí u zlínského specialisty Stodůlky. Místo tehdejších čtrnácti dioptrií má pouze jednu a čtení miluje. „Nejradši mám detektivní příběhy, přečetla jsem jich už spoustu,“ říká s úsměvem Češková a dodává, že stejně tak ráda sleduje v televizi detektivní seriály. „Na zprávy se nedívám, to by mě zlobilo,“ dodává žena.

Když ji obklopí blízká rodina, je jich skoro dvacet - dvě děti, pět vnuků a dvanáct pravnuků. Občas jí k narozeninám přijdou popřát i její osmdesátiletí prvňáčci, tedy žáci, které kdysi učila. A její recept na dlouhověkost? „Není to tak těžké, střídmě žít a nesedět na zadku. Hodně chodit a pracovat,“ znovu se usmívá nejstarší obyvatelka kraje a vypočítává, co všechno měla a má ráda. Zahradu, květiny, svoji skalku. Dcera Jana ji doplňuje.

„Maminka chodila skoro celý život cvičit i do Sokola. Sokol má letos sto padesát roků a ona je určitě nejstarší žijící sokolka. Navíc pocházela z deseti dětí, takže ta střídmost byla trochu vynucená. Teď si dá k jídlu cokoliv, knedlíky se zelím, pečené maso, klidně i buchty. Jen toho nesní tolik,“ říká dcera.

Džentlmen a optimista

Muže mezi sto- a víceletými lidmi aby člověk pohledal. Ale pak to stojí za to. Jan Bezděka ze Zlína letos oslavil 101. narozeniny. Jeho humor a vitalitu by mu ale leckterý mladík mohl závidět.

„Člověk je slepý, hluchý a blbý,“ komentuje Bezděka. V jeho případě ale platí spíše opak. Zajímá se o vše kolem sebe a také ještě pořád žije samostatně se svou ženou v jejich zlínském bytě.

„Narodil jsem se ve Vídni, ale moji rodiče pocházeli z jižních Čech, takže se považuji za Jihočecha. Oni se ale po první světové válce vrátili a přestěhovali do Ostravy. Tam jsem prožil mládí, první lásky i studium. Po maturitě jsem byl pět let nezaměstnaný, to víte, byla krize. Pak jsem nastoupil do fabriky v Ostravě, ale nakonec se mi zalíbil Baťa, a tak jsem šel v roce 1939 do Zlína,“ vypráví muž.

Šestaosmdesátiletá manželka Jaroslava přikyvuje, sem tam svého muže doplní a občas se i zasní. „My jsme pořád někam cestovali. Manžel měl nejdříve motorku a potom jsme si pořídili trabanta. To bylo auto. Koupili jsme si ho dokonce třikrát. Pojezdili jsme v něm kdeco, dokonce jsme několikrát jeli i do bývalé Jugoslávie. V trabantu jsme někdy i spali, byly to krásné časy,“ vzpomíná Jaroslava na cestování a turistiku, kterou oba dlouho vyznávali.

Manželé Bezděkovi nejsou ve Zlíně neznámý pár. Jsou například nejstaršími předplatiteli zlínského městského divadla. Na jeho představení začali chodit už před osmapadesáti lety. Nedávno je také pozvali do místní knihovny Františka Bartoše, kde ocenili jejich dlouholetou přízeň.

Bezděka je nejstarším aktivním čtenářem a klientem knihovny ve Zlínském kraji. Posledních pár let sice s manželkou chodí už jen do knihovny zvukové, přesto je na svůj věk velmi aktivní.

„Špatně vidím, takže si s manželkou půjčujeme už jen zvukové nahrávky knížek. Nejraději mám knihy, které už jsem několikrát četl a znám je, užívám si potom jejich detaily. Teď jsem měl půjčeného Jana Drdu a jeho Městečko na dlani. On je nádherný vypravěč a mě zajímá pouze kniha, která je dobře vyprávěná,“ konstatuje Bezděka.

Manželka Jaroslava pak se smíchem doplňuje, že měli půjčenou nedávno i Babičku Boženy Němcové, a tak se do ní zaposlouchali, že skončili ve dvě hodiny ráno.

Oba manželé působí i přes svůj věk velmi elegantně a sehraně. Není se čemu divit, jsou spolu šedesát let, ale děti mít bohužel nemohli. „Jinak jsem měl štěstí celý život na dívky i na práci. Lidé mi říkají: máte určitě spoustu vzpomínek. A já musím říct, že na každém období bylo něco dobrého. I na těch špatných vzpomínkách. Akorát si možná někdy řeknete, že je škoda, že už některé věci nejdou napravit,“ krčí rameny Bezděka, ale se svým humorem hned odpovídá na otázku o léku na dlouhověkost.

„Odvolávám se na Ottu Wichterleho. Ten vždycky říkal: Málo jím, dlouho spím, s dědkama se nebavím. A taky musíte být aktivní, pořád někam chodit, zajímat se, zkrátka žít. Jídlo s manželkou moc neřešíme, jíme všechno, žena ještě pořád vaří. Nejraději máme brambory. Piva vypijeme hodně, asi tak litr za rok,“ vtipkuje Bezděka.

Mám to v genech

Maria Burešová bude mít letos v červnu 102 let. Žije ve Zlíně, kde se o ni stará rodina. A jak sama říká, na předchozí roky vzpomíná ráda. „V životě jsem měla moc práce, ale byla jsem vždycky spokojená. Za mlada jsem vyrůstala v Kvasicích a pak jsem se přivdala do Žlutavy. Manžel byl řezníkem, tak jsem pracovala v řeznictví. Zlín mám ráda, ale mé srdce patří krásné vesničce Žlutavě, byla jsem tam čtyřicet roků,“ vzpomíná žena, která sice hůř chodí, ale jinak si svůj věk nepřipouští. „Já to asi mám v genech, v mém rodě byli všichni dlouho živi, určitě přes devadesát let. Pravda, já jsem rekordmanka,“ říká s úsměvem žena.

„To víte, člověku už tolik neslouží zdraví, ale dcera a zeť mě opatrují. Denně se dívám na televizi, baví mě seriály. Jím všechno, nejradši mám domácí vesnickou stravu. Sem tam si dám pivo a slivovici tak maximálně jako lék na mazání kloubů,“ vypráví Burešová a spolu s rodinou se přesouvá do sálu Kongresového centra Zlín, kde budou právě vystupovat její vnoučci.

Stovka na krku

Dům pokojného stáří ve Zlíně je barevná budova s krásným výhledem na město. Božena Staroveská je v něm spokojená a těší se na oslavu svých stých narozenin. Narodila se 13. dubna 1912.

„Jsem z devíti dětí a měla jsem prima rodiče. Ale tatínek brzy umřel, a tak jsem hodně musela pomáhat s ostatními sourozenci a starat se o domácnost. Ve Zlíně jsem pracovala jako mistrová a nakonec i vedoucí celé punčochářské dílny u Baťů. Měla jsem tehdy pod sebou asi padesát děvčat, bylo to náročné. Možná i proto jsem se nikdy nevdala a neměla děti,“ říká Staroveská a vzpomíná, kolik času strávila v práci nebo se sourozenci.

„Taky jsem hodně cvičila, chodila jsem do Sokola a vůbec byla pořád nějak veřejně činná. Maminka mi nakonec často říkala, ať se tam rovnou odstěhuji, když už tam trávím tolik času,“ říká s úsměvem elegantní dáma a na otázku ohledně své dlouhověkosti jen krčí rameny.

„Nevím, čím to je. Asi, že jsem pořád byla aktivní. V jídle vybíravá nejsem, jím všechno a víte, jak to bylo dřív. Co bylo, to se jedlo. Snažím se hodně číst, dívám se na televizi. A mám ráda svou rodinu. Všichni mí sourozenci mají děti, takže spousta neteří a synovců chodí za tetou Boženou,“ uzavírá jubilantka.

Století obyvatelé zlínského kraje

• Ve Zlínském kraji žije 63 lidí, kterým je více než sto let, z toho je 56 žen.
• K oblastem, kde žije v kraji nejvíce starších lidí, patří Zlín a přilehlé obce, Luhačovicko a oblast kolem Bystřice pod Hostýnem na Kroměřížsku.
• Naopak nejmladší obyvatelstvo žije na Vizovicku.
• Letos by se v Česku mohlo dožít sta let celkem 469 důchodců, z toho 391 žen a 78 mužů.