Sochy pod Veveří? Někdo mávne rukou, jiný věří

Kdyby autor bestselleru Šifra mistra Leonarda hledal námět na další román, mohl by se inspirovat templářskou legendou hradu Veveří.

Americkému spisovateli Danu Brownovi by v knize o pověsti hradu, tyčícím se nad Brněnskou přehradou, nechybělo ani napětí, ani dávka konspiračních teorií. V příběhu, na jehož konci je poklad v podobě dvanácti stříbrných soch apoštolů v životní velikosti a zlaté sochy Ježíše Krista, totiž figurují kromě tradičních neúspěšných hledačů pokladů i příslušníci německého gestapa a agenti Státní bezpečnosti.

„Hrad bez tajemství je prázdná nádoba. Útroby Veveří bezpochyby skrývají poklad nevyčíslitelné hodnoty, ale dosud ho nenašli ani profesionální hledači pokladů s tou nejmodernější technikou,“ říká kastelán hradu Petr Fedor.

Tajemný náklad přivezlo třináct žebřiňáků

Podle pověsti viděla kdysi dávno žena pracující na poli u hradu Veveří, jak k nedalekému kostelíku přijelo před svítáním třináct žebřiňáků. Lidé, jimž kvůli kápím nebylo vidět do tváře, z nich nosili do kaple sochy. Bylo jich třináct.

Následující dva roky pracovaly v kapličce stovky zedníků. Ráno u kostelíku sestoupili do podzemí, rytíři jim zavázali oči šátkem, několikrát s nimi zatočili a pak šli zedníci dlouhými chodbami. V podzemních kobkách lámali kámen a mnozí už se nevrátili.

Pověst v roce 1877 ještě přibarvil lidový kalendář Posel moravský a slezský, kde vyšla povídka Kostelíček na Veveří. V ní se anonymní autor zmiňuje o pokladu velké hodnoty. Hledači pokladů po něm následujících dvacet let marně pátrali. Zloději se snažili vloupat do kapličky a najít vchod do sklepení. Naději na objevení templářského pokladu vzbudil koncem 19. století propad země. „Ani pak se nic nenašlo, vznikl jen místní název Propadená louka,“ napsal v červenci 1889 lidový zpravodaj Hlas.

„Na původní legendu se zkrátka začaly nabalovat další,“ vysvětluje Zeno Čižmář, kurátor výstavy Templářská legenda hradu Veveří. Když před více než deseti lety začal výstavu připravovat, mnozí ho varovali, aby dal od hradu a templářů ruce pryč. „Podle vyprávění se v podzemí našly rakve s kostmi mrtvých zedníků. Nebo dva kluci, kteří kráterem na Propadené louce vlezli do podzemí a postupovali směrem k hradu, tam prý narazili na těžká dubová vrata,“ popisuje Čižmář.

Historik pověsti nevěří

Podle historika Libora Jana jsou však povídačky o templářském pokladu snůškou nesmyslů. „Netvrdím, že se v minulosti poklady neschovávaly, ale stávalo se tak jen za válečného nebezpečí. Byly to ale poklady jednotlivců. Šperky, drahé kameny, ale ne sochy. Navíc naprosto spolehlivě na hradě Veveří templáři nebyli. Hrad byl totiž vždy královský. Templáři ostatně neměli vlastní hrady, ve střední Evropě jich postavili všeho všudy čtyři. Tím nejznámějším je Templštejn,“ vysvětluje Jan.

Při opravách hradu asistovali „estébáci“

Tajemství však hrad Veveří zřejmě ukrýval, jinak by při jeho opravách začátkem padesátých let minulého století neasistovali agenti Státní bezpečnosti. Měli zájem především o dokumenty vojáků SS a gestapa, kteří měli na hradě za druhé světové války vývojové dílny na výrobu prototypů tajných zbraní.

„Státní bezpečnost také po válce zkoumala všechna místa, o nichž se tradovalo, že německým jednotkám plnila funkci tajných úkrytů. Ať již zbraní nebo dokumentace,“ říká Čižmář.

Jeho slova navíc potvrzuje fakt, že v roce 1984 vznikla takzvaná 14. správa Sboru národní bezpečnosti. Její součástí byl spis s krycím názvem Úkryty. „Záznam o pátrání na hradu Veveří se ovšem nedochoval, protože většinu spisů krátce po roce 1989 příslušníci bezpečnostních složek zlikvidovali,“ tvrdí Čižmář.

Hledání pokladů je však lidská přirozenost. Stejně jako důvěra v legendy. „Žádný příběh si nezaslouží, aby se k němu vědci chovali macešsky. Je to pohádka. Stejně jako báseň Máj od Karla Hynka Máchy. A jen proto, že pod Bezdězem prokazatelně nezemřel Vilém, si přece nepřestaneme připomínat první máj, lásky čas,“ uzavírá kastelán Fedor.