Šli jsme do Ort. Až k jeskynnímu dómu

Mají asi tři a půl kilometru. Unikátní systém chodeb. Tajemné podzemí, které je na dosah od Budějovic. Lidé tomu místu říkají Orty.
Ještě před sto lety se tu těžil kaolín. Na začátku listopadu se sem vydala redaktorka Sedmičky. Požádala o pomoc Vladimíra Odvářku a Jana Brauma. Odvářkovi je čtyřiatřicet, Braum o svém věku říká jen to, že už jezdí městskou hromadnou dopravou zdarma. Oba jsou nadšenci, znalci Ort.
„Vezměte si vysoké rybářské boty a oděv, který můžete ušpinit,“ radili.
Co jsou vlastně Orty? Jde o pozůstatky důlní podpovrchové těžby kaolinického písku. Kaolín používala firma Hardtmuth v Českých Budějovicích k výrobě kameninových výrobků. Když žíla vyhasla, začala se společnost specializovat pouze na tužky. Hosínské podzemí se začalo měnit v druhé polovině devatenáctého století.
Zůstalo unikátní dílo lidského umu. Chodby tu muži razili ručně, vyrubaný materiál vyváželi na kolečkách ven. Těžba skončila na počátku dvacátého století, tedy asi před sto lety. Objevil se plán na jejich využití jako protiletecký kryt za války, to se nestalo. Chodby jsou prázdné. Staly se přírodní památkou. I když by spíš měly být památkou technickou.

Mapa i náhradní svítilna

Je 16:41 hodin. Stojím před vchodem do Ort. Společně s Janem Braumem a Vladimírem Odvářkou se vydáváme pod zem. Povinné propriety: mapa, světlo a náhradní svítilna. To jsou věci, bez kterých bychom se možná nevrátili. Důl kdysi jeho tvůrci rozdělili do tří částí. Hosín I., II. a III. Dnes už dovnitř vede pouze jeden vchod. Vcházíme do „jedničky“. Prvních pětadvacet metrů zaplavila voda. Jde přes šířku celé chodby. Někdo do velké kaluže naházel několik větví a klád. Dá se tak přes ni lépe projít. Jen se někdy pod nohami protočí. Dno je plné hlubokého bahna. Noha se v něm rychle boří a jde jen ztuha vytáhnout. Připadám si jako Popelka, když jí střevíčky uvízly na lepidle.
„Množství vody tady ale i dál v chodbách závisí na množství srážek,“ říká Braum. „V létě se sem chodím osvěžit a v zimě ohřát,“ dodává ke klimatu uvnitř.

Pravidelný tvar roštu

Část, kde stojíme, je nejstarší. Chodby jsou na sebe kolmé, v pravidelných rozestupech. Široké asi jeden a půl metru, vysoké dva metry. Připomínají rošt nebo šachovnici. Stropy jsou klenuté. Kvůli klenbám se dílo jen tak nezhroutí, unesou tíhu hlíny nad sebou. Stabilitu stavby zajišťují mohutné pilíře, které přirozeně vznikly kolmým kutáním chodeb.
Na stěnách jsou ještě vidět černé skvrny od svítilen tehdejších horníků. V jedné chodbě je dobře patrná čára, kam dosahovala voda o povodních v roce 2002. Je dva metry vysoko. Do stropu zbývá asi padesát centimetrů.

Šestimetrové stropy

Vstupujeme do „dvojky“. Vede sem jediná štola z Hosína I. Jmenuje se Plazivka. Naštěstí nemusíme lézt po břiše, protože je dnes už prokopaná. Pokračujeme dál podzemním labyrintem. Chodby získávají kolosálních rozměrů. Stropy tu jsou až šest metrů vysoko a stěny si od sebe drží rozestup až tři metry.
Abychom se dostali dál, musíme obejít velké závaly. Jmenují se Nagasaki a Hirošima. Z povrchu vypadají jako dvě obří jámy. Zevnitř však působí tísnivě. Od stropu k zemi je velký kopec hlíny. Do chodby se valí metráky červeného jílu. Je mi úzko. Uvědomila jsem si, jak jsem daleko od jediného východu a jaké ohromné množství hmoty mám nad hlavou.
„Já nevím, kde jsme, sledujete cestu?“ ptá se mě Jan Braum. Myslím si, že si dělá legraci. „Já ale vážně nevím, kde jsme. Láďo, ty to víš?“ obrací se na kolegu Odvářku. „Nevím,“ odpovídá.
Popadla mě panika. „Když se ztratím, jdu dál a dál, až to tam poznám. Potom už se zorientuju,“ říká ze své zkušenosti Odvářka.
Hurá! Našli jsme se. „A teď byste nás, slečno, mohla vést vy,“ pověřil mě Braum. Úzkostlivě jedu prstem v mapě a odpočítávám každou chodbu, kterou projdeme. Cesty vypadají pro necvičené oko stejně.

Nahé ženy a šnek

Jsme v poslední části Ort. Trojce, která je nejmenší. Nachází se asi patnáct metrů pod zemským povrchem. Do stěn vyryli lidoví umělci různé motivy. Jsou tu plastické obličeje. Nahé ženy. I šnek.
„Exkurze“ jde do finále. Čeká nás nejúchvatnější místo celého podzemního bludiště. Jeskynní dóm Charon. Utrhla se tu mohutná vrstva stropu. Leží na zemi na velké hromadě. Šplháme na ni. Vypadá to tu jako v jeskyni, několik metrů vysoké.
Z kopce hlíny, na kterém stojíme, je seshora vidět do okolních chodeb. Dostali jsme se na úroveň jejich stropů. Nad hlavou už jsou vidět kořínky, které sem prorůstají z povrchu. Na stěnách se střídají rudé vrstvy jílu, bílé kaolínu a žluté kresby od sloučenin železa. Vypadá to tu jako v chrámové kopuli. Nezapomenutelný zážitek.
Míříme ven. Zpátky u východu jsme až neuvěřitelně rychle. Už je tma, hodinky ukazují 18:29. Odnáším si s sebou bahno na holinách. A písek ve vlasech.

Na vlastní nebezpečí

Rada na závěr: Orty nejsou bezpečné místo. Člověk, kterého tu nevede zkušený průvodce, se v systému chodeb může jednoduše ztratit. I když se vše tváří pevně, dílo není stabilní. Vstup je tu jen na vlastní nebezpečí.