Slavný táta, slavná máma. Děti známých rodičů a jejich příběhy

Divadlo, plakáty, politika, Formule 1 i boje s Ervinem Rommelem, zvaným Pouštní liška, u Tobruku. Tím se proslavili lidé z Liberce. Jejich děti se vydaly vlastní cestou. Rodiče ale berou a považují za své vzory.

Matyáš Taller

Jednadvacetiletý Matyáš Taller je syn držitelky Thalie a dlouholeté herečky libereckého Šaldova divadla Markéty Tallerové. Divadlo ale hrál spíš z donucení. „Musel jsem. Nastoupil jsem na Podještědské gymnázium a chodil do dramatického kroužku. Nikdy mě to ale nezaujalo,“ vzpomíná.
Spíš než divadlo, ho baví hrát si s obrázky a trojrozměrnou perspektivou na počítači. V tom má blíž k otci, známému výtvarníkovi a autorovi divadelních programů a hlavně plakátů. „Je to spíš jen záliba. Nikdy jsem to nějak profesionálně nerozvíjel. Baví mě vymýšlet modely ve 3D projekci. Najdu si na internetu obrázek nebo si ho vymyslím, a pak zkouším, jak by vypadal,“ vypráví.
Ani výtvarničina ale není tím, co ho živí. „Překládám z angličtiny a němčiny a píšu do novin. Osobně se považuji za jazykáře,“ míní Taller. V minulých dnech dokončil knihu anglických povídek a chystá se na další překlad. „Který to bude, ale neřeknu, je to věc vydavatele,“ říká.
A jak se srovnává s českým jazykem, prošpikovaným počítačovými zkratkami a zkomoleninami? „Chápu, že se jazyk vyvíjí. S tím asi nikdo nic nenadělá. Ale vadí mi nekonečné anglismy, na které všude narážím. Nesnáším slovo manažer. Když pročítám inzeráty, žasnu, čeho všeho existují manažeři. Někdo má pod sebou jednu uklízečku nebo kopáče a už je z něho manažer. Také mi vadí, jak se všichni chlubí, že umí anglicky. Přitom mluví na úrovni dvanáctiletého školáka a to ještě v lepším případě,“ rozčiluje se Taller. To, že se nevydal po cestě svých rodičů nemrzí ani jeho, ani je. „Naši nás nikdy do ničeho nenutili, ani od nás nic neočekávali a nechali nás, ať si vybereme sami. Mám ještě dva mladší bratry, ten sedmnáctiletý divadlo hraje, ten nejmladší vypadá na muzikanta. Hraje na piano, takže nějaké umělecké sklony určitě má,“ dodává Taller.

Lenka Václavíková-Helšusová

S herectvím to moc nezkoušela. „Byla jsem vždycky plachá. To mojí sestře vystupování před lidmi nevadilo a nakonec se stala herečkou a režisérkou,“ říká Lenka Václavíková-Helšusová.
Její otec je známý herec a matka bývalá liberecká politička. Obojí budí reakce. „Když přijdu do nového prostředí a řeknu svoje jméno, čekám, co bude. Potěší mě, když je reakce kladná, ale nejradši jsem, když není žádná. To pak vím, že reagují skutečně na mě a že si mě nezařazují do nějaké škatulky,“ vysvětluje Václavíková. Vystudovala sociologii, ale před tím zkusila své štěstí na dramaturgii. „V podstatě to byl úhybný manévr. Dramaturg je člověk, který stojí v divadle vzadu a moc se neukazuje,“ míní. Na přijímačkách ale neuspěla. „To jsem v podstatě čekala, když jsem viděla, jak to tam probíhalo. A nelituji toho,“ říká.
Učí na liberecké univerzitě, i když v současnosti je na mateřské s druhou dcerou. „Rozmýšlím, co dál. Ráda bych se posunula o kousek dál ve své profesi, a tak se snažím i na mateřské vzdělávat. Zajímá mě coaching, terapie a osobnostní rozvoj. Tím směrem bych se chtěla dát,“ říká.
Divadelní roli nedostala, za to přihrála roli svým rodičům. „Zvykají si na to, že jsou dědeček s babičkou a myslím, že jim to sedne. Mám radost a skoro na dcery žárlím, když vidím, jak si s nimi táta hraje. Připadá mi, že na nás tolik času neměl,“ dodává.

Lucie Engová

Jezdí na všem, co se dá řídit, od koně, přes auto, až po čtyřkolky a sněžné skútry. I náklaďák zkoušela. „Jízdu miluji, ale ne závodní. Tu nechávám na chlapech a s mamkou je sleduji v televizi,“ vypráví devětadvacetiletá Engová, která se stará o marketing a propagaci ve firmě svého otce. Ten byl známý závodník cestovních automobilů továrního týmu Škoda a bratr je první český jezdec Formule 1.
Za volant si sedla poprvé v sedmnácti, ale na klíně jezdila už od dvou. To, že je ze slavné automobilové rodiny, jí lidé dávali a dávají najevo. Ale většinou kladně. „Je to tím, že tátu a bráchu mají rádi. Jen asi dvakrát se mi stalo, že někdo ofrňoval nos ve stylu: jseš protekční dítě. My doma si na slávu nehrajeme,“ přiznává Engová.
Rodinnou pověst snášela hůře v době puberty. „Tehdy mi trochu vadilo, že se kluci zajímali hlavně o bráchu a formuli 1 a ne o mě a cítila jsem se v jeho stínu. Ale už mě to přešlo. Táta a brácha jsou moje vzory. Nejvíc si vážím toho, že u ježdění přemýšlejí. Brácha se snaží všemu rozumět, studuje techniku jízdy i vozu, aby věděl, jak všechno funguje. Nepatří k těm jezdcům, kteří všechno nechávají na týmu,“ líčí Engová.
Čtyřiatřicetiletý bratr Tomáš dnes jezdí závody FIA GT1. „Nebojím se o něj. Vyrostla jsem v tom. Táta byl věčně někde po závodech a tak mi to ani nepřijde. Jednou jsem se ale fakt vyděsila. Bylo to asi před třemi roky v Americe na okruhu v St. Petersburgu. Dostal smyk v zatáčce a omlátil se o zeď. Viděli jsme v televizi, jak ho odnášejí na nosítkách. Nakonec z toho vyvázl se zraněným loktem a zlámanými žebry. Ale ta chvíle, než nám zavolali, co s ním je, byla strašná,“ líčí Engová.
Věří, že závodnická tradice z rodiny nezmizí. „Třeba budeme mít brácha syny, nebo je budu mít já. A vyrostou z nich závodníci. Nebo aspoň velcí fandové, jako jsem já,“ přeje si.

Stanislav Hnělička mladší

Mít otce slavného hrdinu z druhé světové války znamená pro Stanislava Hněličku mladšího jedno: vášeň pro historii právě z tohoto období. „Otec je velmi skromný a nikdy o tom moc nemluvil. K tomu, co vlastně prožil, mě přivedla knížka s názvem Tobruk, kterou vydalo Naše vojsko v roce 1946. V ní jsem hned na první fotce objevil svého tátu jako devatenáctiletého mladíka v uniformě a začal jsem se zajímat, co to vlastně bylo,“ vysvětluje Hnělička.
Dnes třiapadesátiletý Hnělička vyrůstal v době, kdy se mezi socialistickým Východem a kapitalistickým Západem začalo oteplovat. „Když mi bylo asi osm, pozvali tátu na besedu do školy. A tam jsem ho slyšel poprvé povídat o zážitcích z války, z bojů v Africe a ve francouzském Dunkerque. A nebyl jsem sám, koho to zaujalo. Nadšení byli i moji spolužáci. Ještě po letech mi to na třídním srazu jedna spolužačka připomněla. Řekla, že to byl jeden z jejich největších zážitků na základní škole,“ vzpomíná Hnělička.
Jeho otce, jako všechny hrdiny ze západní fronty komunisté potrestali vězením. A i po propuštění směl dělat jen tělesnou práci v lese a v dole. Jeho matku i se dvěma dětmi vystěhovali na ulici. A v roce 1967 začalo vykvétat Pražské jaro a Hnělička mladší s otcem vycestovali přes Čedok do Egypta.
„Bylo to něco úžasného. Jeli jsme se podívat do Káhiry, na bojiště k EL Alamein a do Alexandrie a tam jsem se poprvé setkal s tátovým spolubojovníkem. Byl to slovenský kněz. Aby mohl do války, musel papeže požádat o dovolení. Všechno, o čem jsem četl, dostalo jiný rozměr. Otec se ještě v osmašedesátém dostal do Dunkerque, ale pak byl konec. Přišli Rusové a všechno zatrhli,“ poznamenal Hnělička.
Plné rehabilitace se jeho otec dočkal až po listopadu 1989. Nositel dvou válečných křížů a francouzské čestné legie dostal nejvyšší české vyznamenání - Řád Bílého lva. Vznikla kniha vzpomínek veterána Hněličky Byl jsem tobruckou krysou od libereckého spisovatele Jana Šebelky. Když režisér Václav Marhoul natáčel film Tobruk, přizval si jako poradce i Stanislava Hněličku staršího.
„Já měl ale pořád sen. Navázat vztahy s Dunkerque. Byli jsme se tam podívat a viděli hřbitov, kde pohřbili padlé české vojáky a belgické děti jim tam dávaly kytky. V Česku o tom nikdo nevěděl,“ popisuje Hnělička mladší. A povedlo se. Město Liberec se stalo před dvěma lety partnerským městem Dunkerque. A kontakty navázaly i tamní gymnázium s jedním libereckým. Mezi studenty je i Jan Hnělička, vnuk devětaosmdesátiletého veterána.
„Vzpomínku na hrdinství Čechů ponesou teď mladí a to je to hlavní. Jsem spokojený,“ dodává Hnělička.