Slavní kantoři: historky z vojny, mouční červi s Ámosem a díra v duši

Když žák nebo student včas potká dobrého pedagoga, často mu to zásadně změní život. Málokteré povolání má takovou moc. Tři příběhy budějovických kantorů ukazují, kolik nasazení si jejich práce žádá a kolik radosti může dát.

1. Jiří Dvořák

Hodina starověku. Před vysokoškolskou katedrou šermuje muž dlouhým ukazovátkem. Právě popisuje vítězství Gaia Maria nad Jugurthou. „Ne, aby mi někdo u zkoušky řekl, že to byla válka s Jogurtem,“ uzavírá výklad legendární kantor Jiří Dvořák.
Historie ho bavila odmalička. Jako tříletý kluk si nejraději listoval protektorátním atlasem. Když se naučil číst, pohádky ho nebavily. „Jako malý jsem hltal to, co nečetli ani moji spolužáci na vysoké škole,“ vypráví pětapadesátiletý Dvořák. Když učitelka na základní škole zjistila, že se zajímá o dějiny, často ho nechávala, aby část hodiny vyprávěl on. Tehdy se rozhodl. Bude učitelem.
Po absolvování budějovické pedagogické fakulty nastoupil na Gymnázium Jírovcova. „Bylo to po vojně a já se vešel do saka, ve kterém jsem maturoval. Protože jsem učil nepopulární předměty jako občanskou a brannou výchovu, musel jsem žákům ukázat, kdo je na hřišti pánem,“ vypráví o svých začátcích.
Jeho testy byly proslulé svou náročností. Na první pokus je nikdo nenapsal. „Žáci museli pochopit, že se učit musí. A někteří to dodatečně i ocenili. Všeobecný přehled, který jsem do nich v hodinách namlátil, jim pomohl k přijetí na vysokou školu,“ vzpomíná.
I autoritu musel pečlivě budovat. „Jednou za rok jsem přejel nehty po tabuli - a ve třídě bylo další týden absolutní ticho,“ líčí. Když chtěl zjednat pořádek v jídelně, vzpomněl si na vojnu a zařval. Bylo jasné, že jakmile se objevil „ten plešatej“, musí být klid.
Dvořák má od dvaceti let pleš. V armádě i ve škole mu to prý jen pomohlo. „Moji nadřízení a žáci mi těžko odhadovali věk. Platil jsem za staršího,“ vypráví dnes trojnásobný doktor. Svou lysinu často dává k dobru i v hodinách. „Říkával, že jeho vlasy zaujaly obrannou linii,“ vzpomíná šestadvacetiletý Ladislav Švadlena, kterého učil Jiří Dvořák před čtyřmi lety historickou geografii.
Potom, co si Dvořák na pražské filozofické fakultě dodělal rekvalifikaci z historie, odešel po sedmi letech z gymnázia učit na Historický ústav v Budějovicích. A tím se mu splnil sen. Na vysoké škole se už nemusel tolik snažit o pozornost studentů. Záleželo mu ale na tom, aby se nestal uspávačem hadů. Proto mluví spatra. „Tím, že látku provázel vlastními zkušenostmi, nebyly jeho přednášky monotónní. Měly naopak šťávu a byly vtipné,“ říká Švadlena.
Dvořák přednášku pravidelně opepří historkou z vojny. Mezi studenty už téměř zlidověla třeba ta o házení svačin na strop nebo jak s vojenskou jednotkou uvízli v zimě mimo základnu a jídlo si ohřívali na benzinovém vařiči. Výslednou „pochutinu“, ale snědl jen Dvořák. „Našinec nemá chuť, takže benzin necítil,“ vygraduje vždy vyprávění. Když zkouší, pokaždé si vzpomene na studentská léta. „Zkoušku nesmí člověk brát stylem Je beruška, není beruška. Nezničit studenta a neznechutit. Uměním není nachytat ho na tom, co neumí,“ uzavírá muž, který učil i herce Jiřího Pomeje a hejtmana Jiřího Zimolu.

2. Jarmila Ichová

Nadšení, s nímž vypráví o výuce, studentech a dětech z přírodovědného kroužku, je až nakažlivé. „Odmalička jsem chtěla být učitelkou a všímala si, jaký kdo je kantor,“ říká Jarmila Ichová, kterou roku 1999 nominovaly děti ze Základní školy Nerudova do soutěže Zlatý Ámos. Ve finále, jehož součástí byla i divadelní scénka, přestrojila žáky za moučné červy a vyhrála celostátní kolo. Teď ji tyto děti pozvaly na sraz po deseti letech. „Potěšilo mě, že jsou z nich fakt dobří lidé, mají práci a cítí se být užiteční,“ líčí Ichová.
Do Budějovic přišla ze Stříbra studovat pedagogickou fakultu. Hlavně matematiku, ale když ji v posledním ročníku začal učit Miroslav Papáček, nadchla ji biologie. „Vysvětloval ji v souvislostech, věděl o všem všechno,“ říká s obdivem. Hlavně díky němu tomuto oboru naprosto propadla. V Gymnáziu Jírovcova, kde nyní vyučuje, vede i kroužek ekologie. Letos dostala cenu Učené společnosti ČR pro pedagogy, kteří připravují studenty pro vědu. Ale největší radost má z úspěchů svých žáků v přírodovědných olympiádách. Za poslední desetiletí se bez nich žádná významnější soutěž neobejde a většinou vítězí. Neztratili se ani v mezinárodním měřítku: Tereza Nedvědová získala v Indii bronz a další rok v Japonsku dokonce stříbro.
Nejkrásnější zážitky se studenty sbírá na přírodovědných exkurzích. Líbí se jí, že v kroužku bývají pohromadě studenti různého věku včetně těch, kteří jinde mají problém se začlenit a trpí třeba i pocitem méněcennosti. „Když jedeme ven, poznáme se mnohem lépe než ve škole. Každý se tam musí učit postarat se sám o sebe. Dokáže se překonat a najde svoji osobnost,“ vysvětluje osmačtyřicetiletá žena, která učí osmnáct let.
Absolventi na ni vzpomínají i vesele, třeba jak svaly na lidském těle ukazovala na sobě, takže leckdy v hodině pózovala jako kulturistka. V přírodovědném kroužku jí mohli tykat a oslovovat ji jménem. „Dbám na to, aby se na začátku hodiny vždycky rovně postavili a i jindy udržovali svou postavu zpříma,“ vybavuje si matka dvou dětí, které se už vydaly v jejích stopách na vysokou školu.

3. Josef Cepák

Když v srpnu náhle v Alpách zemřel, došlo všem, jak je nenahraditelný. Jako učitel, bojovník za bezpečnou jízdu cyklistů, ztělesnění hesla Ve zdravém těle zdravý duch, připravený vždy pomoci. Od roku 1992 učil Josef Cepák na Biskupském gymnáziu matematiku a tělocvik. „Jeho cílem nebyla honba za vrcholnými sportovními výkony ani osobní prospěch, ale propagace zdravého životního stylu s maximální šetrností a ohledem k přírodě,“ shrnuje ředitel Zdeněk Dvořák.
„Říkal nám, že mu můžeme zavolat kdykoli, třeba v noci. Jen prý ne proto, abychom s ním rozebírali, jaká je tma,“ vzpomíná Jana Samcová ze 4. A. Šedesátiletý muž řečený Cepi byl jejím třídním.
Zářil na dálku - stejně jako oranžové ovoce, kterým odměňoval lidi, jimž se něco povedlo. I novináře za to, když pomohli odstranit nějakou bariéru pro cyklisty. V přeplněném klášterním kostele, kde se s ním lidé naposledy loučili, stálo jeho kolo obložené spoustou hlavně oranžových květin a leželo tam i několik pomerančů. „Čekali jsme před tělocvikem a reptali, že musíme jít běhat ven. Cepák přiběhl na školní dvůr a s úsměvem prohlásil: Dívejte se do slunce. Slunce je baterie a znovu vás nabije,“ říká studentka Jarka Havlíčková.
Historek s ním mají studenti bezpočet. „Všechny nás znal křestním jménem, i ty, které neučil,“ ocenil Vít Zelený ze 4. A. Ve školních chodbách ještě bloudí ozvěna jeho typického pozdravu „Ahoj, ahoj“ a spousta cyklistů ho vyhlíží, kdy se svižným tempem zase vynoří zpoza rohu. „Často jsme se potkávali na kole, hlavně ve Čtyřech Dvorech. V cyklostezce tam překážely vysoké obrubníky, tak si půjčil rozbrusku a na dvou místech je snížil. Takových stop má ve městě hodně,“ všímá si učitelka Ichová.
Odchod Josefa Cepáka zaplnil noviny i internet. Na Facebooku má stránku nazvanou Nikdy nezapomeneme. Katka Samková tam napsala toto: „Vzpomínám, jak se s námi loučil před maturitou na posledním tělocviku. Každá jsme od něj dostala jako dárek sadu cyklistického lepení na duše, až nám bude ouvej. Ale díru po něm nikdy nic nezalepí.“