„Skončím, až budu v rakvi“
Má rád humor a pro peprná slova nechodí nikdy daleko. Vlastně by se dalo říct, že jsou nedílnou součástí jeho života stejně jako trubka. Laco Deczi, Američan slovenského původu, je ale především jazzman tělem i duší. „Jazz je to, že buď to jede, nebo s tím běž do prdele, a tak to má být,“ vysvětluje rád třiasedmdesátiletý Deczi.
Jako každý rok jste přiletěl na turné po českých a slovenských městech. Neříkáte si někdy, že už vás přelety přes oceán unavují?
Nikdy si to neříkám, až si to začnu říkat, tak už budu ležet ve velice levné rakvi z papundeklu.
Baskytarista Nob Kinukawa o vás před časem říkal, že i přes svůj věk se pořád zlepšujete. To žertoval?
Nob? Ten určitě. Je to výborný člověk i muzikant. Vzpomínám, jak jsem ho poprvé viděl ve studiu. Hned na mě udělal dobrý dojem. Už jsme spolu pět let a funguje nám to.
Je Japonec, ale prý si oblíbil české pivo a slovenské holky.
Je fanatik na Plzeň a na české holky taky. Hlavně je ale odborník na kvalitní slivovici. Rozezná jedovatou vizovickou od pravé moravské.
Jak se vám hraje v Kyjově, kde jste už v minulosti vystupoval?
Mám to tam rád, v Kyjově je úžasné pódium a vždycky skvěle zorganizovaný koncert.
Hrál jste mimo jiné i na festivalu Jazz na Hradě, který podporuje prezident Václav Klaus. Rozumí vůbec jazzu?
Klause znám dlouho. Velice si ho vážím jako moudrého prezidenta, který se nebojí, a vím, že to není snob. Jazzu rozumí a rád ho poslouchá.
Před časem jste říkal, že by vám mohli postavit sochu v rodném Berlákovu. Už ji máte?
Ještě ne, ale byl bych rád, kdyby mi ji udělali. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli psům. Aby měli co očurávat.
Hrál jste teď i v Bratislavě a Košicích. Neměl jste strach, že fanoušci kvůli hokejovému šampionátu nepřijdou?
Byl jsem překvapený, že už, když jsme hráli v Česku, lidi přišli. Hlavně si myslím, že hokejový turnaj vyhrají Němci nebo Švýcaři. Máme ale hrozný štěstí, že tam nehrají Rumuni!
