Setkali se pětašedesát let po válce

Setkali se v květnu roku 1945. Byl konec druhé světové války. Tehdy dvaadvacetiletý, statečný americký velitel Earl Ingram a Zdeněk Tomáš malý, sedmiletý kluk z Kříší u Stupna na Rokycansku. Tam Ingram konečně po šesti letech přivezl mír, radost, ale také čokoládu a arašídovou pomazánku.

„Tehdy jsem od něj dostal vojenskou čepici, mám jí dodnes,“ prozrazuje dnes dvaasedmdesátiletý Zdeněk Tomáš. Potom co byl Ingram převelen pryč z Československa se pětašedesát let neviděli. Dohromady jejich cesty svedla až Sedmička, kterou Zdeněk Tomáš, jenž se mezitím přestěhoval do Plzně kontaktoval.

„Chci se zase na chvíli vrátit do dětství.“ Tak znělo jeho přání. Scházíme se v pondělí v kavárně hotelu Continental. Tady je Earl Ingram po dobu Slavností svobody ubytovaný. U stolu už ale nesedí malý kluk a americký velitel. Jsou tu dva důchodci se společnou vzpomínkou. I když každý mluví jiným jazykem, rozumí si.

Kříše: Západ a východ

Ingram měl se svojí čtyřicetihlavou četou za úkol hlídat demarkační linii, která rozdělila tehdejší Československo mezi sféry vlivu USA a Sovětského svazu. Ta procházela kousek pod domem, ve kterém malý Zdeněk se svými rodiči bydlel - západní a východní Evropa byla pod domem Tomášových rozdělena závorou.
„Pamatuji si, že od té doby co k nám přišli Američani, tak už jsme neměli hlad,“ vzpomíná Zdeněk Tomáš. Vojáci ze Spojených států byli ubytováni ve zdejších rodinách a výměnou za střechu nad hlavou a za to, že jim místní ženy praly prádlo, rozdávaly jejich dětem čokoládu, žvýkačky a arašídovou pomazánku.
„Byla to veliká vzácnost, nikdy předtím jsem nic podobného neochutnal,“ doplňuje. Na Rokycansko se Earl Ingram přišel podle rozkazu zPlzně, kterou pomáhal osvobodit od sedmého května. Byly to nejhezčí dny války. „Naše vojenské povinnosti byly v Plzni relativně malé. Mohli jsme chodit na různé večírky a společenské události, měli jsme na to spoustu času,“ usmívá se. Zhruba po čtrnácti dnech dostal rozkaz přesunout se směrem na demarkační linii do Kříší. „Naše pokyny od velitele byly stručné a jasné. Nesměli jsme přejít na druhou stranu a dovolit Rusům přejít na tu naši,“ popisuje Ingram. Četa měla k ruce dva tanky typu Sherman. Ty měly stanoviště na úzké silnici na kopci u vesnice.
„Z této pozice jsme viděli jen hřebeny střech na domech v nedaleké vesnici Břasy, kde byli Rusové,“ vzpomíná americký velitel.

Idylická česká krajina

Podle vyprávění pana Tomáše však přeci jen pár Rusů přes Kříše prošlo. Voják, který zato byl zodpovědný prý schytal tvrdý trest. „Pamatuji, že musel kopat velikou jámu,“ vzpomíná Zdeněk Tomáš. Práce americkému vojákovi trvala celý den. Malý Zdeněk u něj seděl a dělal mu společnost.
„Ani nevím o čem jsme si povídali.“ Potrestaný voják nebyl Earl Ingram, ale jeho podřízený. On sám už si na to nepamatuje.
„Hodně věcí už jsem zapomněl,“ přiznává sedmaosmdesátiletý Earl. Dodnes rád vzpomíná na idylickou českou přírodu. „Stále mám v paměti scénu, jak česká dívka s dlouhým prutem v ruce jemně navádí své hejno hus k rybníku,“ popisuje. V půlce června Ingram z Rokycanska odešel a demarkační linie se o kousek posunula. Dům, ve kterém bydlel Zdeněk Tomáš obsadili Rusové.
„Mnohem radši vzpomínám na Američany,“ usmívá se. Earl Ingram se do Plzně podíval po válce poprvé v roce 1994. Od té doby sem se svou ženou jezdil téměř každý rok.
„Při návštěvách se mi podařilo vyplnit mnoho prázdných míst v paměti na tu krátkou dobu, kterou jsem před čtyřiašedesáti lety strávil s českými lidmi,“ vysvětluje. Jedno takové místo mu pomohl zaplnit i Zdeněk Tomáš. „Na americké vojáky jsem vzpomínal celý život. Konečně jsem se mohl pozdravit s jejich velitelem,“ uzavírá.