Schmitzer: Boleslav nezklame
Sám něco takového herec, muzikant a textař Jiří Schmitzer, který oslaví na podzim šedesátku, už dlouho nezažil. Životní elán i tempo by mu mohl leckdo závidět.
V poslední době používáte nejčastěji slovo nestíhám. Je to tak?
No, ono to tak je. Pořád zjišťuju, že už jsem někde měl být před pár minutami. Možná je to i tím, že neumím odmítat nabídky, který mi z různých důvodů přijdou zajímavé. Ať už je to divadlo, film, koncerty nebo mé koníčky. Takže fakt nestíhám. A je to taková moje adrenalinová disciplína.
Na tom, co děláte, ale není poznat žádný kvalt.
Byl by průšvih, kdyby to tak bylo. Když vlezu na pódium, tak se soustředím jenom na to, co právě dělám. A taky chci, aby to bylo dobré a třeba v něčem jiný, než předchozí představení a koncerty. Hodně vnímám lidi. Tak mi vyhovuje scéna, jako je Ypsilonka, kde se dělá hlavně kontaktní a vztahové divadlo. Fajn je, že si v Ungeltu můžu zahrát i něco vážnějšího a náročnějšího. K takovým rolím jsem dozrál, jak by řekli kritici. Já zase vím, že je potřebuju kvůli sobě.
Vnímáte stejně i publikum na koncertech? Nasloucháte mu?
Lidi, co přijdou, si vždycky oťuknu při prvních kouscích. Pak už se snažím hrát jen pro ně. Myslím, že na to mám docela odhad. Většinu mých písniček lidi znají, o některý si i řeknou. Svého času jsem měl v Ypsilonce takové představení, kde mi diváci řekli deset různých slov, a já z nich pak napsal během půl hodiny text. Škoda, že jsem si ty věci neschovával. Mohl jsem mít jako textař do smrti vystaráno.
Marek Eben, s jehož bratrskou formací občas taky zpíváte, říká, že jsou věci, které nezazpívá nikdo jiný, než Schmitzer.
Jo, to má pravdu. Tak blbě by to určitě nikdo jiný nezazpíval. Neumím frázovat, jako muzikant i textař jsem amatér. Nikdy jsem na tom nechtěl nic měnit a na nic jiného si ani nehraju. Říkám tomu profesionální diletantismus. Většinu věcí jsem napsal na vojně, kde jsem si muzikou krátil čas, abych se nezbláznil. Lidi to kupodivu pořád baví. A ani mně ty staré kousky nevadí. Teda až na nějaký výjimky. Ty uvízly ve filtru času. Nemá cenu je oprašovat.
Co na vaši muziku říkají třeba vaše tři už dospělé děti?
Moc mě neposlouchají, ani jako muzikanta, ani jako otce. Ale díky spolupráci s jinými lidmi z branže se občas omylem proderu i k uším svých potomků. Jednu písničku jsem natočil i pro Nanoalbum skupiny Tata Bojs, která mě pozvala. Když to poprvé slyšela moje mladší dcera Kristýna, přišla za mnou a říkala, táto, tebe někdo zmlátí. Když jsem si její hodnocení přeložil, vyšlo mi, že jsem tu věc asi neudělal tak špatně.
Slibujete si něco od svého koncertu v Mladé Boleslavi?
Jedu tam rád, ale taky s trochou nostalgie a možná i s výčitkami. Léta jsem do Mladé Boleslavi jezdil. Na letišti jsem nalítal spoustu hodin. A hodněkrát si skočil. Měl jsem tu taky báječného automechanika. A snad stále mám spoustu kamarádů. Akorát na ně nějak nemám čas. Ať mi odpustí. Pár let už jezdím lítat do Příbrami. Mám to blíž a hlavně ne přes celou Prahu. Ale každému říkám, že Boleslav je město, kde je na lidi odjakživa spolehnutí. Vážně mě nikdy nezklamali.
Koncert bude na revanš?
Jéžiš, to ne. Jestli ode mě někdo něco očekává, tak bude šeredně zklamaný. Řekl bych, že nadchnu hlavně takového diváka, který si předem nedělá žádné iluze a raději po mně nic nebude chtít. Zkrátka jako obvykle.
