S tancem skončím, až budu mít parte

Prošly mu rukama, a to doslova, stovky Jablonečanů i Liberečanů. Čtyřicet let pracoval jako instruktor sebeobrany. Ale lidé ho znají i jako dlouholetého zápasníka, malíře, výborného tanečníka a baviče, který udivoval a v mnoha ohledech stále udivuje svým uměním. „Na libereckých diskotékách jsem nenašel přemožitele, v Jablonci už vůbec ne. Tancem zábavu začínám jako první a jako poslední končím,“ vypráví jedenasedmdesátiletý Takis Vanopulos. Jeho přítelkyně mlčky pokyvuje hlavou. Za svou taneční základnu považuje muž původem z Řecka Country Saloon v Jablonci. „Mám tam stůl, na strategickém místě, abych viděl na parket. Teď mi tam dali vyšší židle,“ chlubí se Vanopulos. Tančí na vše, každou sobotu. „Pokud ze mě neteče, není to tanec. Skončím, až bude viset moje parte,“ pousmál se tanečník.

Dlouhá cesta do Jablonce

Makedonci žijící v Řecku se stali ve čtyřicátých letech minulého století terčem nenávisti. Ve státě získávali navrch fašisté. „Německé gestapo bylo proti nim hadr. Vraždilo se ostošest. Naši vesnici srovnali se zemí,“ vzpomíná Takis Vanopulos.
Jako desetiletý musel s rodinou v noci utíkat pěšky na území tehdejší Jugoslávie. „Ale jugoslávský vůdce Tito nás tam nechtěl. Díky Červenému kříži jsme vlakem jeli do Maďarska,“ popisuje další trampoty Vanopulos. Rodina skončila v roce 1948 ve městě na březích Dunaje Dunaújváros, přejmenovaném na počest diktátora Stalina v letech 1952 až 1961 na Sztálinváros. Přišel rok 1956 a s ním i Maďarské povstání proti komunistickému teroru. „Byla to mela. Cítili jsme, že se každou chvíli jako menšina staneme terčem násilí. Tehdy se o nás postarala československá vláda. Opět jsme utíkali, tentokrát osm set lidí po Dunaji lodí do Bratislavy,“ vzpomíná Vanopulos.
Mladý Makedonec zamířil do Frýdlantu, kde vyráběl nábytek. Skoro čtyři roky nevěděl, kde skončila jeho rodina. Až v roce 1960 se doslechl, že matka a sestra žijí v Hrádku nad Nisou, kam se ihned přestěhoval a nastoupil opět do dřevařského závodu.
Na počátku šedesátých let mu učarovala kniha o judu. Na základě teoretických znalostí založil v Hrádku judistický oddíl. Spolupracoval a závodil za klub libereckých judistů. V roce 1971 získal české občanství. Stal se trenérem a rozhodčím juda a lektorem sebeobrany. Jako rozhodčí tlumočil bulharské reprezentaci v judu při utkání na jablonecké Střelnici. Své umění obrany využil v životě jen jednou. „To bylo na zábavě v Corse. Zaútočil na mne známý provokatér. Švihnul jsem s ním, léčil se s naraženým bokem. Snažil se na mě pak naverbovat partu kluků, ale nikdo jít nechtěl, znali mě,“ pousmál se zápasnický senior. Do Řecka se vrátit nehodlá. „Už bych neměnil,“ říká bez rozmýšlení Takis Vanopulos.

O malování a televizi**

Po tanci a sebeobraně je největším koníčkem Takise Vanopulose malování. „Zdědil jsem to po tatínkovi,“ poznamenal malíř. V jeho domku jsou stěny zakryty autorovými obrazy. „Maluji Český ráj, Řecko, ale i květiny,“ doplnil Vanopulos. S malováním se chtěl dostat do televize, na jeho umění upozornil kamarád. Shodou náhod se pak na obrazovce objevil, ale v souvislosti s tancem. „Nafilmovali mě při tanci. S úžasem jsem sledoval televizi, kde jsem se objevoval v reklamě na cvičební náčiní,“ vzpomněl Vanopulos. Známí se ho ptali, kolik si vydělal. „Ale já neviděl ani korunu. To bych se s nimi musel soudit,“ dodal tanečník.