S citroënem se mazlil sedm dní

Manželka mi pošeptala: „Nemluv už o těch autíčkách nebo nic neudělá.“ Měla pravdu. Karel Dušek stál v obýváku na štaflích, natíral stěny a práce mu šla raz dva. Jak se ale řeč stočila na jeho sbírku autíček, ruce se mu zastavily a začal vyprávět jako ve snách. Málem si při tom opřel bradu o namočenou štětku. A tak jsem se s ním rozpovídal o něčem jiném a on zase začal rychle natírat. Na památku jsem mu potom dal krabici svých autíček z dětství. Budou v dobrých rukou.

Pamatujete si na svoje první autíčko?

Já ho pořád mám. Pravého angličáka Buick Regal od firmy Corgi Juniors. Tím buikem jezdil filmový inspektor Kojak.

Od koho jste autíčko dostal?

Od táty. Za to, že jsem byl statečný v nemocnici. Bylo mi devět, měl jsem těžkou nedoslýchavost a byl jsem na nepříjemném léčení, kdy jsem dostával infuze. Táta angličáka koupil na pouti v Sepekově za třicet korun. Právě Kojakovým buikem začala moje sbírka. Dodnes není poškrábaný, protože s autíčky ze sbírky jsem si zásadně nehrál. Táta mě pak vzal na burzu na Střelnici a seznámil mě tam s táborským sběratelem autíček Jaroslavem Třískou. Právě on mě ve sběratelských začátcích vedl a já jsem mu za to moc vděčný. Bohužel už nežije.

Když začnou kluci dospívat, svoje dětské sbírky odkládají. Vy ale ne. Jak tehdy reagovaly holky na skutečnost, že sbíráte autíčka?

Líbilo se jim to. A musím říct, že se jim to líbí pořád, i těm dospělým. Mají pocit, že chlap, který sbírá autíčka, je v duši dítě. Snad si říkají, že kdo si hraje, nezlobí. Jenomže nedokážou pochopit, že sběratelství je hlavně vášeň. Opravdový adrenalin. Bavil jsem se o tom s kamarádem sběratelem, kterému bude padesát, a on mi o sobě řekl: „Jsem horší než dítě. Když uvidím pěkné autíčko, hned za něj dám všechny peníze, které zrovna mám a klidně budu pár dní o hladu. Autíčko prostě musím získat.“ Já jsem to samé.

Byl jste ženatý třináct let. Vaší manželce se sbírka autíček líbila?

Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neřekl, že si chci koupit nový model. To jsem hned slyšel, že další „lapač prachu“ není zapotřebí. Jenomže já ho potřeboval. Myslel jsem na něj celý den i v noci před usnutím. Věděl jsem, že nebudu mít klid, dokud ho neseženu. Měl jsem na to tajný peněžní fond. Nikdy jsem ale nebral peníze, které potřebovala rodina.

Manželka si nevšimla, že ve sbírce přibyl nový kus?

Mám autíček hodně, takže když jsem mezi ně zasunul další, nepoznala to. Podezřelé ale je, když se řady modelů časem začnou roztahovat na další poličky. Proto je dobré, aby si ženatý sběratel doma udržoval stálý počet exponátů. Já mám i teď kolem jednoho tisíce modelů. Specializuju se na závodní auta.

Jak jste autíčka pronášel do bytu, když byla manželka doma?

Malé kousky jsem přinesl v tašce, a když manželka odešla do jiné místnosti, rychle jsem je dal do sbírky. Větší modely jsem si objednával přes internet. Cena balíku se pohybovala okolo dvou tisíc. To by bylo podezřelé, a proto jsem si je nechával posílat na adresy kamarádů. Pak jsem je uložil do naší poštovní schránky a večer jsem šel iniciativně s odpadkovým košem. Do kapsy jsem si přitom dal igelitku. Venku jsem vysypal koš, model jsem zabalil do igelitky, schoval jsem ho do koše a pronesl ho do bytu. Tam jsem zase musel počkat na správný okamžik, až manželka bude z dohledu.

Proč jste třeba neschoval model do sklepa a pak jste ho časem nepřinesl domů, když byla manželka pryč?

To se mi neosvědčilo. Já se musím s každým novým autíčkem polaskat. Co nejdřív a několik hodin. Vždycky, když manželka odešla z místnosti, chňapnul jsem autíčko a kochal se. Nesměl jsem se ale nechat příliš unést, aby mě při tom nenačapala. Když se vracela, autíčko jsem šoupnul mezi ostatní a musel jsem počkat, až zase z místnosti odejde. Bylo to ale hrozně těžké vydržet.

Který model jste sháněl nejobtížněji?

První auto závodníka Sebastiena Loeba, se kterým jel Monte Carlo. Je to Citroën Xara z roku 2002, s číslem 21. Sehnal jsem ho čirou náhodou před dvěma lety na ralley na Sardinii. Čekal tam na mě v depu v jednom obchůdku. V ošoupané papírové krabici, jeden jediný kus. Mazlil jsem se s ním sedm dní, než jsme odjeli domů. Bral jsem si ho i do spacáku.

Nebál jste se, že ho ve spaní zalehnete? Vůbec ne. Je to úplně stejný pocit, jako když se spí s dítětem.