Rodina Mědílků protančila padesát let

Od chvíle, kdy taneční škola A. & A. Mědílkovi Klub společenských tanců před padesáti lety otevřela, dá se říct, že naučila tančit takové stotisícové město. Přibližně tolik lidí prošlo školou, jejíž historie sahá až do roku 1948, kdy začal Augustin Mědílek vést ve Zlíně první taneční kurzy. O čtyři roky později už učil adepty tance i se svou manželkou Annamarií. Dnes vede školu jejich syn Aleš s manželkou Danou.

* Vaše rodina má nejspíš tanec v genech. Tančili vaši rodiče, vy a také váš syn.

Něco v genech asi bude. Také je to ale rodinná tradice, která je svým způsobem zavazující.

* Není to trochu břemeno?

Táta mi vždycky říkal, abych měl svoje zaměstnání, a toho jsem se nějaký čas držel. Pak jsem si ale udělal taneční konzervatoř a snad i okolnosti mě k výuce po tatínkově smrti dovedly. Nějaký čas jsem vedl kurzy s maminkou a do toho kolotoče jsem se tak dostal, že z něho už nešlo vystoupit. Po smrti mámy jsem se do toho vrhl s manželkou a taneční škola žije dál. Jestli se toho jednou chopí syn, kterému je teď osmnáct let, to netuším. Věnuje se spíše streetovému tancování a salse. Společenské tance mu moc neříkají. Snad je to ale otázka vývoje.

* Nijak ho k tomu netlačíte?

Tlačit se to moc nedá a on by se ani nenechal. Rodiče samozřejmě vždycky mají nějaké představy, takže jakési směrování jsme mu dali, ale do ničeho ho nenutíme. Ale byli bychom rádi, kdyby tradice pokračovala.

* Tanečními kurzy pro mládež prošel snad každý. Můžete srovnat z pohledu učitele tance jejich účastníky před dvaceti lety a nyní?

Každá doba má svoje. Dnes mají mladí lidé spoustu lákadel a zájmů a kolikrát se jim tančit moc nechce. Z některých škol chodí do tanečních celé třídy, protože to berou jako tradiční záležitost, ale jinak už to zdaleka není takové jako kdysi.

* Mluví se ale o tom, že díky televiznímu pořadu Stardance stoupá zájem dospělých.

Je to tak. Určitý dopad to mělo, protože tanec byl víc vidět. Šlo o vrcholové výkony, které jsou krásné na podívání, ale pokud se někdo chce takto naučit tancovat, chce to dlouhý čas na naučení. Někteří lidé mají ambice, že by to chtěli zvládnout, ale je to pot a dřina. Naší filozofií je spíš naučit tancovat širokou veřejnost, aby si lidé uměli v pohodě zatancovat na společenských akcích a tancem se bavili.

* A co ti náročnější?

Ti mohou chodit to tanečních kroužků. Tam se většinou vytvoří výborné a soudržné party lidí. Nedávno na to vzpomínali na výročním setkání i účastníci, kteří v prvním kroužku před padesáti lety začínali.

* Umí dnes lidé tančit?

Svou úroveň to má a vždycky to úroveň mělo. Lidé jsou schopní si zatancovat, a kdo se o tanec zajímá víc, většinou vyčnívá. Hodně také záleží na kapelách, co jsou schopné lidem zahrát. Na plesech je vidět různorodost a každý si zatančí to svoje.

* Kolik lidí prošlo kurzy taneční školy A. & A. Mědílkovi od jejího vzniku?

Dneska už kromě Zlína učíme tancovat lidi v dalších sedmi městech, takže ročně se blížíme k číslu až dvou tisíc žáků. Od založení taneční školy už jich bylo jistě přes sto tisíc.

* Měl jste někdy chuť s touhle prací seknout?

Měl. Každá práce nese svoje, a i když si někdo může myslet, že tahle je pohodová, je to řehole. Tím mám na mysli organizační věci, shánění peněz, vytváření choreografií pro naše tanečníky a skupiny. K tomu patří samozřejmě samotná výuka v kurzech. Všechny vedeme s manželkou sami. Je to práce od pondělí do pondělí. Volné dny neexistují.

* Máte vůbec z tančení ještě někdy radost?

Člověk už to bere jako zaměstnání a někdy to ani moc není radost jako spíše povinnost. V dnešní době o to víc, že musíme bojovat s konkurencí.

* Je podle vás stále důležité, aby člověk ovládal klasické tance?

Myslím, že ano, a věřím, že tanec má stále svůj význam. Existují základní pravidla, která ke společenskému životu patří. Spousta lidí na to s věkem přijde, i proto je znát nárůst zájmu dospělých o tančení.

* Může se naučit tančit úplně každý?

Svým způsobem se naučí tančit každý, kdo chce. Někdo možná cítí muziku hůře, jiný má třeba koordinační problémy, ale hlavně záleží na výdrži párů. Někteří chodí i několik let. Oni sami ví, že nikdy nebudou dokonalí, ale jsou si jistější a cítí se na parketě lépe.