Říkali mu Prdelko. Byl mistrem světa a republiky

Někteří nazývají jeho příběh pohádkou. Jiní poukazují na splněný dětský sen a další upozorňují na štěstí a náhodu, které brzy pětaosmdesátiletého Františka Vacovského potkaly.
Na všem je kousek pravdy. Budějovická hokejová legenda to nezastírá.
Bez štěstí by za války neunikl koncentračnímu táboru. Bez letecké katastrofy pražských hokejových týmů v roce 1948 by se nedostal do reprezentace, a pokud by v ní zůstal až do padesátého roku, asi by se nevyhnul politickým procesům s českými hokejisty počátku padesátých let.
Jenže František Vacovský šel tomu všemu naproti. A svou pílí a nadšením pro věc se dokázal prosadit.

Začínal v Písku jako „obojživelník“

„Písek sportem žil,“ vzpomíná na město třicátých a čtyřicátých let Vacovský. Narodil se tam, vyrůstal a je prvním mistrem světa, kterého Písek má. K hokeji se dostal zvláštním způsobem. Jako mladý začínal s atletikou a svůj první závod v přespolním běhu vyhrál ve Strakonicích. Bylo mu čtrnáct a vidí to dodnes. „Chodili jsme závodit všude tam, kde nám dali najíst,“ usmívá se.
Hrával fotbal a v šestnácti letech k němu přidal hokej. Byl obojživelníkem, jak podobným typům lidé říkávali. Hokej tenkrát hrávali v Písku na rybnících na Americe s mantinely třicet centimetrů nad ledem, protože nikdo stejně neuměl vystřelit výš. On sám brusle nazul v roce 1942. Za sedm let získal titul mistra světa.
Už těsně po válce byl prvním hráčem, kterého budějovický klub z Písku koupil a dal za něj tehdy třicet tisíc korun. Z nich pak provinční klub žil jednu sezonu. V Budějovicích už zůstal. Po leteckém neštěstí československé reprezentace v roce 1948 nad kanálem La Manche se mu otevřela cesta do národního mužstva. To postrádalo obránce, kteří zahynuli nebo pár měsíců po neštěstí emigrovali na západ.
Půjčilo si ho pražské LTC, odehrál za něj pár zápasů a putoval do nároďáku. „Když jsme byli na přípravě ve Vídni, dostal jsem koženou bundu a to už byla známka toho, že na devadesát devět procent pojedu do Stockholmu,“ vysvětluje dnes. Mistrovství světa ho skutečně neminulo.
Když se vlakem vraceli reprezentanti zpátky, na krku se jim houpaly zlaté medaile. Pro budějovického obránce to byl první, ale také poslední mezinárodní úspěch. Jeho bilance se nakonec zastavila na devíti zápasech a jedné brance. „Odehrál jsem jich víc, ale oficiálně se tehdy do statistik počítaly jen mezistátní zápasy, kdy se hrála hymna. Jiné ne,“ dodává.
O rok později byl ještě na soustředění před mistrovstvím světa, ale na konečnou nominaci nedosáhl. Československé mužstvo do Londýna také nakonec neodjelo. Většinu hokejistů zatkla Státní bezpečnost a v politických procesech dostali hráči jako Bubník, Bouzek, Červený, Španinger nebo Modrý několikaleté tresty. Ještě když byli úspěšní, slýchávali, že horníci na jejich počest několikanásobně zvýší normy, za pár měsíců sami fárali na jáchymovském uranu.
Sportovní novinář Jiří Macků píše v knize Utajené stránky hokejové historie o trestu za to, že na konci roku 1948 uvažovali ve Švýcarsku o emigraci, a dokonce o ní hlasovali. Jako záminka posloužily posměšné popěvky na adresu tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého v restauraci u Herclíků večer poté, co jim tehdejší režim znemožnil cestu za obhajobou titulu. „Všeobecně se ví, že byli v hospodě, ale proč zavřeli třeba Bóžů Modrého, který tam nebyl, nebo jiné, co tam byli, pustili?“ diví se Vacovský.
Každopádně rok 1950 znamenal i pro něho konec v reprezentaci, ale ne úspěchů. O rok později bek s přezdívkou Prdelka nebo Orsi získal jediný titul mistra republiky pro budějovický klub v jeho historii.

S hokejem končí, je trenér

Hráčská kariéra Františka Vacovského vypršela v Budějovicích v roce 1960 – po třinácti letech od jeho příchodu. Začal trénovat. „Hokej mi chyběl a trochu jsem se nudil,“ pousměje se. Vedl dorostence a získal s nimi mistrovský titul. Jeho rukama prošli třeba současný generální manažer HC Mountfield František Joun, z Písku přivedl Karla Pražáka nebo bratry Caldrovy a dostal se také k juniorské reprezentaci.
Hlavně byl u dětí. K dospělým moc nechtěl a nabídku z budějovického klubu odmítal. Muže tak vedl jen dvakrát a vždy to byla dvouletka. Po působení ve Vídni v šedesátých letech mu zbyl volkswagen, kterým pak jezdil na svou druhou štaci do Kopřivnice. Tam v sedmdesátých letech pracoval jako investor ve stavebnictví a vedl ambiciózní tým. Přivedl tam i současného reprezentačního kouče Aloise Hadamczika.
„Šmejdil jsem po kraji a v Novém Jičíně hráli divizi. Někdo mi řekl, že tam je nový mladý kluk z nějaké vesnice, tak jsem tam dojel. Šel jsem na výbor a řekl jsem, že se může chytnout. Dal jim brankáře a vzal si Lojzu Hadamczika. Měl ramena, byl to velký typ. Říkal jsem si, kruci, ten by se to mohl naučit,“ vysvětluje.
A Hadamczik se opravdu chytil. Když někdy zavítá do Budějovic, rád se s Vacovským setká. „Vzpomínám na něj jako na člověka, který měl vždycky dobrý přístup k lidem, a tím si nás získal,“ řekl Alois Hadamczik o Vacovském v jednom z rozhovorů, když tu hrála česká reprezentace se Švédskem.
Ani Kopřivnice v sedmdesátých letech však Vacovského neudržela a vrátil se domů do Budějovic. Těm zůstal po stěhování z Písku věrný a může se považovat za místního patriota. Měl možnosti přestupovat, ale nikdy je nevyužil. „Ani manželka nechtěla pryč,“ podotýká. Tak šéfoval plovárně, pracoval v Sokolovně, později ve velkoobchodě.
A dnes? Lidé potkávají Františka Vacovského plného elánu. Jak mu to věk dovolí, cvičí. Pravidelně chodí plavat a vzpomíná. „Vy mladí dneska nic nevydržíte,“ vtipkuje, když slyší stížnosti na počasí. V desetistupňovém mrazu má na sobě jen rolák a kabát.

Kariéra Františka Vacovského

Narodil se v roce 1926 v Písku, kde začínal s atletikou, pokračoval fotbalem, v šestnácti začal hrát hokej.
V roce 1947 přišel do Českých Budějovic.
Za místní hokejový klub odehrál třináct sezon, ve kterých nastřílel
32 gólů.
Jako obránce měl přezdívku Prdelka podle bodyčeku, který používal, a Orsi podle slavného italského fotbalisty.
Je mistrem světa i mistrem republiky v budějovickém dresu.
Jako trenér získal dorostenecký titul.