Revize jízdenek! Na černo chtěly jet autobusem i malé školačky

Je půl sedmé ráno, přicházím na autobusové nádraží, kde už čekají dvě ženy, pro mě známé tváře. Revizorky v autobusech městské hromadné dopravy vídám už léta. Teď jsem na řadě já. Na pár hodin si vyzkouším jejich práci.

„Nesmíte nás ale fotit a nemůžeme vám říct jména, oficiálně máme značky, ani ty nemůžeme uvádět,“ zaznívají jedny z prvních slov rozhovoru. Marie, jak jednu z revizorek pracovně pojmenovávám, už kontroluje cestující dvanáct let, její kolegyně, říkejme jí Alice, o rok méně.

Nastupujeme do desítky a vyrážíme. Nechávám nejprve pracovat odbornice a hodinku se zaučuji. Jakmile revizorky vstoupí do autobusu, cvakají si lístek. Nejde o to oblafnout lidi a být nenápadný cestující, ale zjistit, jestli strojek funguje. Razítko na papírku slouží hlavně jako doklad o cestách kontrolorů. „První je číslo vozu, pak zkratka zastávky, kde nastupujete, datum a čas,“ luští pro mě označení Alice. Procházím vždy s jednou z žen vozem. Je ranní špička, autobusy jsou plné.

Rozdáváme pokuty

„Slečna zapomněla průkazku,“ sklání se Marie nad první „obětí“ a vypisuje pokutu. Říkám si, že jde o klasickou výmluvu, to napadne každého. Marie ale bere telefon a volá na ústředí. „Je to pravda, v počítači mají tohle jméno i adresu,“ vysvětluje. Blondýnku bude cesta na praxi stát jen o třicet korun více.

„Když nemají žádný doklad, telefonujeme také policii a ověřujeme, jestli existuje jméno a adresa, kterou lidé uvádí. Pak po nich chceme ještě nějaký dodatek, například rodné příjmení matky. To abychom zjistili, že nenadiktovali třeba jméno souseda,“ popisuje Marie.

Mezitím blok z tašky vytahuje i Alice. Nachytala dva kluky, školáky. Už je zná, pokutu prý dostali několikrát. I když rodiče neplatí, musí ji vypsat.

Přestupujeme na trasách v centru. Do poloprázdné dvacítky nastoupí dvě malé holky s batohem na zádech. „Kolegyně, pojďte sem!“ volá Marie. „Tak čí je to lístek?“ ptá se dvou školaček, snad ještě z prvního stupně. Jízdenku mají správnou, ale jen jednu pro obě. Při kontrole si ji chtěly předat za zády. Nevyšlo to. Větší z nich vytahuje školní sešit, kde má jméno, diktuje adresu a přebírá si bloček. Vypadá trochu vyplašeně, ale žádné slzy nebo lítost. „Tohle je poprvé, co vidím podvádět takhle malé holky,“ kroutí hlavou Marie.

Do osmi hodin ráno, za devadesát minut jízdy, máme vypsané čtyři pokuty. Všechny ale v klidu, žádné scény nebyly.

Práce jako každá jiná

„Celý život dělám s lidmi, mám tuhle práci ráda. Vždycky s nimi jednám slušně, věřím, že oni se pak budou ke mně chovat stejně,“ odpovídá Marie na otázku, proč se dala na dráhu revizorky. Přitakává i Alice. Obě si přitom už vyslechly nejrůznější poznámky i nadávky. I s odsekáváním typu proč nejdete dělat radši něco pořádného, už se setkaly. „Co jim na to máte říct, je to moje práce a je jako každá jiná, taky se neptám lidí, kde pracují a nesoudím je za to,“ dodává Marie.

Obě se ohrazují i proti námitkám, že prý některé od pohledu problémové cestující radši nechávají být. „Kontroluji všechny, bez rozdílu,“ zdůrazňuje Marie. „Musíte umět jednat s lidmi, i když nemáte pořád náladu nebo když vám předtím někdo vynadá,“ dodává. Zatím prý stejně jako Alice měla štěstí, nikdy nepřišla k úrazu.

Přestupujeme dál. „Slyšeli jste, co se stalo Martě?“ volá na revizorky řidič autobusu. Kolegyni prý ráno napadla mladá žena, musela na ni zavolat policii a ta si výtržnici odvedla.

S touhle zprávou v uších navlékám prsten s kontrolorským znakem a s jednou z revizorek za zády vyrážím k cestujícím. „Ah, nová posila? Zaučujete?“ ptá se muž ve voze. Průkazy nebo lístky vyndávají z peněženek i kapes všichni ochotně, ještě než k nim dorazíme. Někteří ani nechtějí vidět odznak.
Obličeje revizorek hodně cestujících zná dobře, i ony si ale tváře pamatují. Oslovuji vyššího muže, nevypadá moc přívětivě, ale průkazku má. „Schválně jsem chtěla vědět, jak na vás zareaguje, někdy není zrovna příjemný,“ popisuje mi Alice. Na mě se ale lidé usmívají – jsem nová.

Na zastávkách přistupují další, kličkuji mezi sedadly. Kromě trpělivosti, slušnosti, to chce i umět držet balanc, každou chvíli s autobusem hodí zatáčka. Hodně lidí průkazky má. Chvíli mi ale trvá, než razítko na lístku rozluštím. „Jednou, když jsme nastoupily do autobusu, seděla tam paní se psem. Takový voříšek. Neměl náhubek. Paní ze strachu, že jí dáme pokutu, radši nacpala chudáka psa do igelitky rovnou po hlavě,“ vypráví mezi kontrolami vtipnější zážitky Alice.

Když chci vědět ten nejhorší, ani jedna ho popsat nedokáže. Že do nich občas někdo strčí nebo jim vynadá opilec, to se nepočítá. Možná prý to čekání na místě, než k takovým případům dorazí policie, to je nepříjemné.

„A hlavně tam napište, co dokážou lidi v autobuse udělat za bordel,“ rozčiluje se jeden z řidičů. Za sedadly při úklidu už prý našel ledacos, naposled ho rozčílila dámská vložka nebo posmrkané kapesníky.
Končím svou štreku. Směna dnes revizorkám trvá do dvou hodin. Už jen odevzdají lístky se zapsanými pokutami. „V Táboře jsou cestující disciplinovaní,“ usmívá se na závěr Alice. Za měsíc vypíše každý z deseti kontrolorů třeba i sto pokut.