Řeřicha: Obrazy jsou mým deníkem
V ateliéru akademického malíře Jiřího Řeřichy dýchne na příchozí pozitivní atmosféra. Vytváří ji tu obrazy hýřící barvami i samotný autor, ze kterého čiší optimismus a dobrá nálada.
Učíte studenty na střední výtvarné škole. Jak to mají dnešní mladí umělci s uplatněním?
Mají to hodně těžké. A co sleduji dnešní umění, není to o sochách, malbě, kresbě, ale spíš o grafice, nejrůznějších instalacích, videích nebo velkoformátových fotkách upravených počítačem. Já mám radši malbu, ale je složité uživit se jen tím.
Kdy jste v sobě objevil nadání?
Jako dítě jsem kreslil asi od čtvrté třídy u Františka Romana Dragouna. Měl tehdy v Písku takovou školičku. Společně se mnou tam chodil i Dalibor Říhánek nebo Roman Kubička. Oba jsou také výtvarníci.
Vzpomínáte si na svou první výstavu?
Hned po škole jsem vystavoval v Mostě v nemocnici. Při studiích jsme vystavovat nesměli, bylo to zakázané a možná to bylo dobře, protože člověk ještě moc neumí. Když jsem byl na vojně, dali jsme dohromady skupinu, říkali jsme si Mladí jihočeští výtvarní umělci, a v té byli lidé, co zrovna dostudovali. Dělat hned po škole vlastní výstavu je taky problém, protože člověk ještě nemá tolik svých věcí. Vystavovali jsme dohromady. Po celých Čechách, dokonce i ve Varšavě.
Vaše obrazy jsou plné veselých barev. Měl jste někdy „temnější období“?
Měl, třeba v devadesátých letech. Člověk byl rád, že šel komunismus k čertu, ale pak přišlo zklamání z toho, jak to všechno je. Když mě něco štve, je to v obrazech. Z pocitů se dá vymalovat a mám i své naštvané obrazy.
Tvoří se vám líp, když jste v pohodě, nebo rozlobený?
Je jedno, jestli jsem zklamaný, naštvaný nebo spokojený. Jde o to, aby toho člověk byl plný, a o tom jsou pak obrazy, dostane to ze sebe. Je to něco, čím se můžu vyjadřovat a komunikovat se světem.
Měl jste někdy chuť s uměním praštit?
Chtěl jsem prásknout se vším ostatním a občas do něčeho, ale s malováním jsem snad nikdy praštit nechtěl.
Kde čerpáte motivaci?
Ze života. Říkám, že moje malování je takový můj deník.
Za šestnáct let na umělecké škole jste vychoval spoustu studentů. Máte nějaké, na které dodnes vzpomínáte víc?
Mám. Třeba na Martina Vaňka, který se živí restaurováním nábytku, nebo Jakuba Potůčka, to je kunsthistorik, který už má za sebou nějaké vlastní knížky. Občas za mnou přijedou. I teď mám šikovné studenty. Zázrak Čech je v tom, že na to, kolik je dnes uměleckých škol, se vždy najde nějaký talent.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
Galerie Prácheňského muzea, kde teď vystavuji, je nejhezčí v jižních Čechách, ale chtěl bych vystavovat v ještě větším městě, kde by se objevilo i něco z mých začátků. Uvidíme.
