Ráda bych pracovala. Ale kde?
Marie i Jana bydlí v Táboře. Jejich pracovní situace se podepisuje i na jejich náladě. Zatímco z Jany vyzařovala energie, Marie byla zamlklá.
Marie Vodičková (36 let)
Pracovala jako dělnice. O zaměstnání přišla letos 1. dubna. Podnik snižoval stavy pracovníků. Jelikož je Marie (na fotce vlevo) optimistka, výpovědi se nebála. Věřila, že vzápětí nějakou práci najde.
Proč už jste tedy hned 2. dubna někde nepracovala?
Obvolávala jsem firmy, kamarády, prostě jsem rozhazovala sítě. Ale ono se do nich vůbec nic nechytlo.
Důvod?
Kamkoliv jsem přišla žádat o místo, řekli mi, že už přede mnou je plno zájemců. Chtěla jsem pracovat i v kravíně, ale majitel mě odmítl s tím, že k té práci nemám žádnou kvalifikaci.
Kdy jste šla na úřad práce?
Sedmého dubna. To už mi bylo jasné, že se bez něčí pomoci neobejdu. Věřila jsem, že díky úřadu okamžitě najdu práci. Jednají tam se mnou hezky, vždycky mi nabídnou seznam firem, kde bych snad mohla mít šanci, já je obejdu a zjistím, že přede mnou už se o ta místa uchází hodně lidí.
Zúčastnila jste se nějakého rekvalifikačního kurzu?
Ne, poněvadž už jsem zkusila rekvalifikační kurz před několika lety a nebylo mi to k ničemu. Chtěla jsem se přeučit na švadlenu, ale kurz jsem nedokončila, protože jsem musela dojíždět. Stálo mě to hromadu peněz a nelíbil se mi systém výuky. Od té doby už ke kurzům nemám důvěru.
V jaké oblasti byste ráda pracovala?
Jsem vyučená potravinářka, ale práce v tomhle oboru dneska není a ani bych v něm nechtěla pracovat. Ráda bych se věnovala zvířatům nebo práci na zahradě. Ale ani tady se nechytám, i když říkám, že bych dělala i tu nejzákladnější práci. Jsem teď odhodlaná za zaměstnáním i dojíždět.
Jak se vám žije bez práce?
Těžko. I v době, kdy jsem vydělávala, jsem se musela hodně uskromňovat, protože splácím hypotéku. Teď je to ještě horší. Kdybych neměla dobrou kamarádku, která mi pravidelně půjčuje peníze, nevím, jak bych to zvládla. Nikdy si nepůjčuju víc, než je nezbytně třeba. Měsíčně potřebuju deset tisíc na poplatky. I když beru podporu, peníze se mi nedostávají. Musela jsem se maximálně uskromnit. Nechodím do restaurací, nekupuju si nové oblečení. Boty mám jen jedny. Nekupuju si kosmetiku.
Jak se stravujete?
Nemám peníze na zeleninu. Je zdravá, ale pro mě drahá. Jím chleba, čočku, vejce a čínské polévky v sáčku za čtyři koruny. Občas jogurt a mléko. Maso jen tehdy, když ho od někoho dostanu.
Jste bezdětná. Uvažujete, že byste jednou měla děti?
Moc ráda bych je měla. Ale v téhle situaci by to ani nešlo.
Jana Plačková (33 let)
Než v roce 2000 nastoupila na mateřskou, pracovala jako sekretářka a bydlela v Praze. V roce 2005 se s rodinou přestěhovala do Tábora. Chtěla, aby její dvě děti vyrůstaly ve zdravějším prostředí jižních Čech. Rodinu živil jen manžel, Jana byla v té době na podpoře, ale nehodlala na ní setrvat dlouho.
Jakou práci jste chtěla dělat? Už na mateřské jsem ráda pořádala setkávání maminek a s kamarádkou jsem organizovala pobyty pro rodiny s dětmi. Něco takového jsem chtěla dělat profesionálně, ale za jaký konec to vzít? Ve školství jsem pracovat nemohla, protože jsem neměla příslušné vzdělání.
Kdo vám poradil? Úřad práce. Ujali se mě tam úředníci, kteří si se mnou popovídali o mých představách. To mě inspirovalo, že bych mohla zkusit rekvalifikační kurz na pečovatelku. Shodou okolností jsem se přichomýtla k táboráku, který v Zárybničné Lhotě pořádalo táborské G-centrum pro své klienty. Uvědomila jsem si, že práce s babičkami a dědečky je hodně podobná práci s dětmi. Začala jsem do G-centra pravidelně chodit na jejich akce. Absolvovala jsem rekvalifikační kurz a v G-centru mě pak zaměstnali jako pečovatelku v terénu.
V čem je vaše práce krásná? Pracuju s lidmi, kteří potřebují vlídné zacházení, něhu i pohlazení a na oplátku dokážou člověka úžasně obohatit svými zkušenostmi a životní moudrostí. Nejvíc ale trpí samotou, a tak mým hlavním úkolem je umět se vcítit do jejich světa natolik, aby mě do něj pustili a nebyli už v něm sami. Díky svým klientům jsem se naučila naslouchat druhým, být pokorná a vnímat lidi pomocí přirozeného soucitu.
Jak jste se museli jako rodina omezit, když jste ještě neměla práci a žili jste z jednoho platu? Štěstí bylo, že jsme měli úspory a že je v Táboře levněji než v Praze. Není tu tolik lákadel k utrácení. Dřív jsme platili hodně za pravidelné víkendové výlety, což v Táboře není třeba, protože tady dojdete do přírody pěšky. Kupovali jsme si jen potřebné věci.
Začala jste podnikat v oblasti volnočasových aktivit pro děti, rodiče a samotné ženy. Vynáší to? Zatím ne, ale to je v začátcích každého nového projektu přirozené. Předpokládám, že si povedu dobře. Navíc stále pracuju v G-centru. To mi dává finanční jistotu. Moje štěstí je, že se můžu spolehnout na svého manžela, který mi pomáhá i v podnikání.
Šťastný konec?
Obě ženy se setkaly v redakci Sedmičky Tábor. Daly se do řeči a nakonec Jana nadchla Marii nejen pro práci v sociální oblasti, ale doporučila jí i firmu, ve které by mohla pracovat s koňmi. Celá redakce drží palce, aby tip vyšel.
