První Závod míru? Třeba jen jedna pumpička pro dva jezdce

V květnu 1948 vyjel Boleslavan Stanislav Čapek z polské Varšavy ku Praze. Nevěděl příliš, do čeho jde. Stál na startu prvního Závodu míru, později největšího amatérského klání cyklistů na Východě.
Zkušeností s jízdou na kole měl v té době už hodně. Jeho dědeček zakládal cyklistický oddíl, tatínek jezdil krasojízdu a od třicátých let měl vlastní živnost. Opravoval auta, motocykly a stavěl kola. Jedno dostal i šestnáctiletý Stanislav. „S kluky, kteří už závodili za muže, jsem vyjel do Poděbrad. Oni měli takzvané speciály s přehazovačkou, já obyčejné kolo, ale stačil jsem jim,“ vzpomíná Čapek.

Napoprvé nedojel

Na půjčeném kole pak zkusil závod. „Ten jsem nedokončil, protože mi spadl řetěz a neuměl jsem ho nahodit,“ říká se smíchem Čapek. Další už ale vyhrál. Jako dorostenec měl zlatých zářezů asi pětašedesát.
Do Závodu míru nastoupili jako jednotlivci s kamarádem Františkem Šťastným, pozdějším motocyklovým závodníkem. Šťastný vyhrál závod Praha – Český Brod – Praha, Čapka nominovali jako jednoho z nejlepších v Československu. Proti nim stály tři československé týmy, ale také polští, rumunští či jugoslávští jezdci.
„Mužstva měla tři týdny soustředění, my jen najezděné kilometry bez zvláštního jídla a podobně. Aby se nám lépe jelo, kamarád, jehož táta měl obchod s textilem, nám dal tajně podkolenky. Od syna zlatníka v Železné ulici jsme zase koupili sluneční brýle,“ vzpomíná Čapek. Stály tři stovky. Když na trase polévali závodníky, shodili mu je. Tak kvůli nim zastavil.
Jeho bicykl vážil jedenáct kilo. Kilometry na klasickém anglickém sedle byly znát. Také si se Šťastným půjčovali jednu pumpičku.
„V Boleslavi do mě vletěl nějaký Maďar a rozbil mi zadní kolo. Neměl jsem rezervní, takže jsem se zdržel, když jsem na půjčené nandaval svou galusku. Na Hejtmánce na mě křičel Pepík Skořepů, že Franta je vpředu. Jenže před Mělníkem píchl a čekal, až mu přivezu pumpičku. Do Prahy jsme vjížděli spolu,“ říká Čapek.
Dojel sedmašedesátý, Šťastný zhruba osmdesátý. Tomu se navíc na rozbitých dlažbách v Polsku rozsypalo kolo a zbytek trati urazil na dámském.

Kritizoval režim

Na Závod míru se už Čapek později nedostal. Vyhodil přihlášku do komunistické strany a místo národní brigády o víkendu jel domů. „Byl jsem osm let v národním týmu. Pokud ale nemuseli, radši mne nechali doma,“ říká Čapek. Třeba na vojně ho v termínu důležitých závodů posílali na cvičení. Navíc k účasti v cizině by musel být profesionál, což v Československu nešlo.
Velký sen o zahraničním závodě si tak splnil až v roce 1956, kdy jezdil za Jablonec nad Nisou, odkud denně šlapal do Škodovky na kole. V Egyptě zvládl čtrnáct set kilometrů.
„Dnes vzpomíná hlavně na dobrou partu, ale jak mu vyrostly děti, to neví. Pracoval do dvou, pak snědl oběd, převlékl se a jel na trénink. Večer se najedl a šel spát,“ doplňuje vyprávění Čapkova manželka Soňa.

Strava? Syrová vajíčka

Žena mu dělala i svačiny na závody. V dresu měl zvlášť zabalené malé kousky domácího piškotu. Také pil syrová vajíčka. Jednou na trase Košice – Tatry – Košice, požádal kolegu, zda nemá něco k jídlu. On vytáhl špek, natřel si jím nohy a podal ho Čapkovi. „A já jsem to snědl. Nebýt toho špeku, nevyjel jsem kopec,“ říká Čapek.
S dopingem se nesetkal. Jen jednou vlastně nechtěně použil podpůrný prostředek, když v hotelu neměli vhodné pití a do lahve si musel objednat vinný střik. „Motala se mi pak hlava,“ vzpomíná Čapek.
Cyklistikou žije i ve čtyřiaosmdesáti. Na kole jezdí s kamarády každou neděli, prý už ale jen třicet kilometrů.
„Vždy jsem se o něj bála. A teď nejvíc. Už dvakrát ho přivezla sanita. Stejně se mi ale na kole líbí,“ říká jeho žena. Na bicyklu ostatně její manžel seděl i při jejich prvním setkání.

Kdo je Stanislav Čapek narodil se 1. března 1926 v Mladé Boleslavi
má dvě dcery, dvě vnoučata a jedno pravnouče
zúčastnil se prvního ročníku Závodu míru v roce 1948
vyučil se jako obchodní příručí, pracoval také ve Škodovce, nejprve v lisovně
kromě cyklistiky jej baví i další sporty, četba či divadlo