První dílo? Byl to dopis na rozloučenou

V osmi letech napsala Karolína Moravcová svým rodičům dopis na rozloučenou, teď píše povídky o upírech. Sedmnáctiletá studentka knihovnictví v Táboře už dvakrát vyhrála krajskou literární soutěž O jihočeskou žabku.

Naposledy bodovala s detektivkou, kde nechybí polomrtvá těla, utonulá manželka Jarmila ani syn Hynek. Tak vypadala vítězná studentská povídka na téma Můj brácha Mácha. Májovská inspirace rozhodně není povrchní, jde totiž i o charakter, o sondu do duše postav. To vše chytře proložené verši z Máje.

Slavného českého romantika dokázala Karolína ze všech středoškoláků a vysokoškoláků do své povídky zařadit nejlépe.

„Byla jsem líná, někdy mě to po větě třeba přestalo bavit, ale konec, to šlo samo,“ popisuje Karolína. Psaní povídky jí trvalo s přestávkami čtyři měsíce.

„Píšu, když v televizi dávají něco nudného nebo zrovna nejsem s kamarády,“ usmívá se. Téma bylo podle ní těžší, neměla tolik nápadů jako vloni. To excelovala povídkou o závislosti matky a dcery.

„Její povídky jsou nápadité zpracováním, tématem, mají šťávu, je to prostě psychicky působivé,“ tvrdí o textech Karolíny její učitelka češtiny Ladislava Šanderová. Tak výbornou úroveň by prý čekala od dospělého, ne od sedmnáctileté holky.

Sklony k poutavým zápletkám dívka nezapře. „Kamarádky někdy chtějí, abych jim vyprávěla. Vymýšlím příběhy Jožo Plečnika, to je název vlaku, kterým jezdím,“ popisuje Karolína. Z věhlasného slovinského architekta se tak stává český člověk a zažívá nejednu veselou historku. „Je to obyčejný chlap, který má v životě smůlu,“ dodává tvůrkyně.

Její krevní skupinou je ale sci-fi. Momentálně jsou to upíři. Soubory povídek na tohle téma publikuje na webu. „Těší mě, když mi lidi píšou, ať pokračuju, že chtějí vědět, jak to dopadne,“ pochvaluje si. A že u Karolíny je o co stát. K „drasťákům“ nemá daleko. „Happy endy jsou komerční, čeká je každý, optimismus mi už asi došel,“ myslí si teenagerovská spisovatelka. I její první literární pokus byl dramatický. V osmi letech rodičům napsala čtyřstránkový dopis na rozloučenou. „Že je opouštím a utíkám z domova. Nikdy jsem jim ho ale nedala,“ říká.

Dneska je máma jejím hlavním kritikem, hlavně pravopisných chyb. „Za to může Word, píšu na počítači a holt mi nejde zkoordinovat mozek s rukou,“ směje se dívka, která sní o kariéře novinářky.
Že by napsala větší román, hned tak nepočítá, ale se sbírkou povídek by si dala říct.