„Přišla jsem o syna a mám právo vědět, kdo za to může“

Na parkovišti před Kauflandem v Uherském Hradišti stále hoří svíčky. Dvacetiletého Petra Halušku z Kunovic připomínají fotografie, hračky, báseň, srdce s nápisem Miluji Tě. Na konci července ho tady za dosud nevysvětlených okolností srazilo auto. Jeho rodina ale stále neví, co se stalo. „Vyšetřování už trvá měsíc a já nechci, aby skončilo jako nevyjasněné. Proto chci, aby se o tom psalo. Někdo musí za smrt mého syna nést zodpovědnost,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Sedmičku Petrova matka Eva Valová.

Řekla vám policie, jak k události došlo?

Ne, od té doby, co Petr zemřel, se se mnou nikdo nebavil.

Jak si to sama pro sebe vysvětlujete?

Snažila jsem se na to přijít dva dny po jeho smrti. Sedla jsem si na trávu u Kauflandu a říkala jsem si, že skočím pod auto. V tu chvíli mi to bylo jedno. Dívala jsem se na auta, jak se rozjíždějí. Ale i když jelo pomalu, i když jelo rychle, nemohlo by mě zabít. Maximálně by mě odhodilo, měla bych zlomené ruce nebo nohy, ale nemohlo by mě přejet a zabít.

Mluvila jste s kamarádem, který byl s Petrem na parkovišti?

Mluvila. Petr si spolu se svým kamarádem Ondrou něco vysvětlovali s nějakým klukem z Letní filmové školy. Nepadlo žádné sprosté slovo, žádná ostrá hádka, byla to spíš sranda. Pak za nimi přišel ten řidič a ptal se, co se děje, že on to vyřeší. Peťa mu řekl, že nic, že všecko je v pohodě. On řekl: Jak chcete a odešel. Pak ale sedl do auta a rozjel se přímo na ně. Ondra ještě stačil uskočit.

Jednou z neoficiálních verzí toho, jak ke srážce mohlo dojít, bylo, že Petr pod auto zavrávoral. Třeba, že byl opilý?

To je nesmysl. Nikdy nepil tolik, aby nevěděl, co dělá. Slyšela jsem i další verze, každý má nějaký názor. Já vím, že žádný alkohol v krvi tehdy neměl.

Policie zatím neví, jestli do vašeho syna najelo auto úmyslně, nebo ne. Už je to měsíc a pořád nic neví. Já si stojím za tím, že to udělal schválně. Jinak to nedává smysl. Ještě v nemocnici mi jeden policista třeba řekl, že nenašli žádnou brzdnou dráhu, ani milimetr. Jsem ráda, že to řeší kriminalisté ve Zlíně. Doufám, že najdou pravdu.

Chtěla jste vědět něco o rodině řidiče?

To víte, že ano. Dozvěděla jsem se, že je to syn podnikatele a že má za sebou nějaké rvačky. Nevím, jak to bylo ve skutečnosti, ale všechno vymyšlené být nemůže.

Bojíte se, že by případ mohl skončit jako nevyjasněný?

Trochu ano. Proto chci, aby se o něm mluvilo, aby lidé věděli, že se stalo něco, co by nemělo zůstat jen tak. Nepotrestané.

Kontaktovala vás rodina řidiče? Třeba s projevem soustrasti?

Ne a docela mě to zaráží. Kdyby se něco podobného stalo v naší rodině, a může se to stát, že nechtěně někdo někoho srazí, tak jdu a prosím tu rodinu za odpuštění. Ale nám nikdo nic nenapsal, nikdo nepřišel. Vím, že pro tu rodinu je to teď asi také hrozné, ale já jim nedokážu odpustit. Pořád se ptám, proč to ten kluk udělal, jaký měl důvod. Nedávám vinu ani tak jemu, jako jeho rodičům, kteří ho vychovali. Protože já se snažím své děti vychovávat k pokoře a slušnosti.

Jak jste se vlastně o Petrově zranění tehdy dozvěděla?

Přijela k nám policie. Bylo čtvrt na deset. Řekli mi, že byl účastníkem dopravní nehody a že je v nemocnici. Jela jsem tam s mým bratrem, který mi řekl, že je Peťa na áru. Říkala jsem si, že má asi otřes mozku nebo nějakou zlomeninu. Absolutně jsem si nepřipustila, že by mohl mít tak strašné zranění.

Zjistili jste něco v nemocnici?

Šli jsme se s bratrem podívat zvenku oknem. Viděli jsme, jak kolem Peti běhají lékaři i sestřičky. Na áru ho pak stabilizovali a odvezli na rentgen hlavy a pan doktor mi řekl, že ztratil hodně krve. Ale že je mladý a že by to měl zvládnout. Tehdy jsem se zeptala, jestli to přežije. Řekl mi: Nevím. Chodila jsem s bratrem po nemocnici a prosila jsem boha, aby mi ho zachránil, že je ještě mladý. Našli jsme si malou škvírku v okně do operačního sálu. Bylo kolem půl dvanácté. Pak dooperovali a já jsem tou škvírkou viděla, jak Peťovi dali ruce k tělu a předělávali ho na vozík. Brácha mi až potom řekl, že viděl, jak doktor zahodil rukavice na zem, a bylo mu to jasné. Jezdil dost let se sanitkou. Ale to mi řekl až potom. Když jsme se šli zeptat, jak ta operace dopadla, lékař mi řekl, že měl přetrženou břišní tepnu a vykrvácel.

Vzpomínáte si na poslední okamžiky se synem?

Byla neděle večer a Peťovi psali kamarádi, jestli by nešel na Letní filmovou školu. Tak se rozhodl, že na chvilku půjde. Říkala jsem mu, ať nejde, že má další den ráno vstávat a jít na brigádu. Ale Peťa mi jenom řekl: Já vím, neboj, v deset budu doma. Byl spolehlivý, věděla jsem, že přijde včas. Na odchodu mi u dveří dvakrát řekl ahoj. Asi neslyšel, když jsem mu poprvé odpovídala, protože jsem umývala nádobí. Tak ještě zavolal: Tak mami, ahoj! Řekla jsem: A nezapomeň, brzo doma! Pak jsem se ještě z balkonu podívala a Peťa mi zamával z auta. Ten úsměv pořád vidím.

Řekla byste o něm, že rád vyvolával hádky, pral se? Ne. Kdo ho znal, ví, že on byl naopak ten, kdo hádky vždycky uklidňoval. Už na základní škole o něm učitel říkal, že je hrozně spravedlivý a měl by z něj být právník nebo novinář. Byl oblíbený, hrál florbal, házenou, měl i licenci na trénování házené, bavil ho folklor, takže chodil do místního kroužku Handrlák, letos jel poprvé při Jízdě králů v družině, chystal se na kunovské hody, hrál na basu, na bubny. Bylo ho pořád všude plno a vždycky všude rozdával jenom smích. Neuměl se zlobit a ať se dělo cokoliv, vždycky to obrátil v legraci. Každá matka si své dítě bude chválit, ale kdo Peťu znal, ví, že nepřeháním. Hrozně nám všem chybí.

Kdo je pro vás teď největší oporou? Manžel, děti, rodiče, bratr. Peťovi kamarádi. Mě třeba pomáhá, když se dívám na jeho fotky, na internet, když si o něm povídám. Mám pocit, že jsem s ním a povídám si s ním. Ale třeba chodit do jeho pokojíku nemůžu.

Myslíte, že se vám uleví, když bude viník potrestaný?

Přemýšlela jsem nad tím, ale neuleví. Klid už nebudu mít nikdy. Peťu už nám nic nevrátí. Nepřeju nikomu smrt ani nic zlého, jen bych ráda, aby viník a jeho rodina věděli, jak moc to bolí.