Po skalách leze od patnácti. Nyní zdolává „ferraty”
Cesta k jeho zálibě byla jednoduchá. Do školy chodil v Liberci, kde se skamarádil se spolužákem z Hrubé Skály. Ten ho jednou vzal do skal a bylo rozhodnuto.
Hradišťský horolezec pracoval v tamní fabrice Liaz jako projektant. Přestože v práci svého koníčka neuplatnil, zavedla ho k sedmé nejvyšší hoře světa Dhaulagiri. „Do expedice ve čtyřiaosmdesátém roce jsem se dostal náhodou. Sháněli horolezce, který umí řídit náklaďák. Tak si vybrali mě,“ vypráví Patočka.
Nejlepší jsou Tatry
Na jiné expedice se nevypravil. Nejvíce si oblíbil stěny ve Vysokých a Nízkých Tatrách na Slovensku.
„Myslím, že jsem tam byl tak padesátkrát. Jinak jsem lezl po celé republice. Na západ jsem se dostal až v devadesátém roce,“ vzpomíná Patočka.
Je členem horolezeckého oddílu Mnichova Hradiště. Leze stále, ale málo. Jeho dcera ve stopách otce nepůjde. Tento adrenalinový sport si vyzkoušela jen na chvíli. „Asi třikrát jsem ji vzal do hor, ale nezůstala u toho,“ říká Patočka.
Ve volném čase jezdí na kole a na lyžích. „Mám báječnou ženu, se kterou sportujeme společně. Poslední dobou jezdíme do hor za disciplínou, která se jmenuje via ferrata. Vyrazit za ní můžeme hlavně do Itálie, Rakouska a Německa. Do Česka bohužel ještě nepronikla,“ řekl Patočka.
Stěny pro všechny
„Ferraty” jsou cesty na špatně přístupných horských stěnách, které jsou vybaveny jistícími lany, železnými stupačkami a dalšími pomůckami. Úpravy se dělají kvůli vyšší bezpečnosti lidí a zpřístupnění terénu i pro ty návštěvníky, kterým chybí zkušenost s vysokohorskými výstupy.
