Po chodbách běhaly jiskry a „souška učitelka“ chystala tabuli cti

Jaké byly českobudějovické školy v posledních letech před sametovou revolucí?

Vybledlé vzpomínky jsou milosrdné, shodují se žáci i učitelé. Vybavují si spíš veselé zážitky, ale vzpomínají i na přísnou atmosféru ve školách ovládaných ideology.

Hlavně se nelišit, nevybočovat, nepoutat pozornost. Občas se to nepovedlo a nastal velký problém. Třeba s nekvalitní barvou na vlasy, která chytla zeleně. Teď by dívka s tímto odstínem asi nikoho nepohoršila, ale tenkrát škola její omyl řešila jako provokaci.

Jaká oběť utiší tvůj hněv? Slova písničky kapely Olympic, kterou se v polovině osmdesátých let loučila IV. C se střední ekonomickou školou, byla výstižná. Poslední zvonění, kdy maturanti chodí po městě různě vymódění, bylo ještě v Budějovicích nevídaným jevem.

„Ušli jsme jen kousek od školy a hned potkali nějakého funkcionáře, který naši veselou cestu rázně ukončil. Ředitelka už čekala ve dveřích a nadávala, že jsme zmalovaní jak pohani a děláme škole ostudu. Když to teď vyprávím svým dětem, vůbec mi to nevěří,“ vzpomíná Pavel Novák, jeden z organizátorů loučení se školou, které bylo tehdy zakázané.

Vážnost přecházející v nudu, ale i zákazy a nařízení vyvolávající tíseň až strach, že když člověka vyhodí ze školy, na jinou se nedostane. To je velká změna oproti dnešnímu školství, kde kvůli menšímu počtu dětí vládne boj o žáka, protože na jejich počtu závisí výše dotace.

Ceněná byla tehdy hlavně píle a svědomitost. „Na začátku školního roku přišel do školy fotograf a učitelka ukázala na děti, které má za odměnu vyfotit. Fotka pak visela celý rok na zvláštní nástěnce nazvané Tabule cti. „Pro nás to nebylo nic příjemného,“ vybavuje si Bára Bálková. V roce 1989 jí bylo jedenáct let a chodila na Základní školu Třída Rudé armády, která se dnes jmenuje Rudolfovská.

Hlavně s humorem

Brigády, prvomájové průvody či branná cvičení zařazují děti z osmdesátých let většinou do kategorie kuriozit, které jim zas tak nevadily. S rozumnými učiteli to mohla být i zábava.

Smích odbourával rozpaky. Asi nikdo z dnešních třicátníků a čtyřicátníků nezapomene třeba na značně odporné měření obličeje, kdy vzdálenost od kořene nosu k bradě určovala velikost plynové masky.

„Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jsme museli nacvičovat co nejrychlejší běh do sklepa. Přece kdyby se něco stalo, každý by tam logicky běžel, jak nejrychleji by uměl,“ nechápe dosud Jana Svobodová.

K tradičním úkolům patřil sběr bylin, kaštanů, pomerančové kůry i různých surovin, což zaměstnalo celou rodinu. Na podzim přišly další kratochvíle. „Ve Čtyřech Dvorech, kde jsem učila, chodily děti nahánět bažanty,“ líčí Alena Volná. Její děti si z té doby pamatují třeba to, jak vyrostly v očích spolužáků, když se mohly ozdobit řetězem z umělohmotných céček.

Diktát diktátů

Český jazyk a dějepis učila Alena Volná od roku 1970 do nedávna. V paměti jí uvízla hlavně tuhá normalizace, která potlačovala jakékoli tvůrčí nápady. „Pochopila jsem, že z nás dělají stádní útvar. Ta pěstovaná uniformita mi vadila,“ shrnula. Například všechny základní školy ve městě psaly stejné diktáty z češtiny, které byly většinou ideologicky zaměřené.

Rok 1986 byl prvním, kdy začal vyučovat Rudolf Vodička, který nyní jako náměstek primátora zodpovídá i za českobudějovické školství. Nastoupil do základní školy Emy Destinnové, která už neexistuje, protože ji radnice kvůli úsporám sloučila s jinou.

Vodičku tehdy poslali do papírnictví, aby koupil sešity i ostatním třídám. Školník ale neměl káru, jenom kolečko. „Jet s kolečkem do papírnictví mi přišlo divné, tak vzal kolega trabanta. A tam jsme potkali učitele sousední školy, jak nakládají hromady sešitů do dětského kočárku,“ maluje typický obraz tehdejšího školství.

Pak Vodička týden zdobil třídu pro své nové žáky co nejoriginálněji, aby upoutal jejich pozornost. Nadřízené ale zaujal tím, že neměl na magnetické tabuli žádné informace o Slovenském národním povstání.

Zapálené jiskry

Učitelé si většinou mezi sebou raději okamžitě tykali. „To byla jediná cesta, jak se vyhnout soudružskému oslovení. Když jsem nastoupila, zaskočilo mě, že mi hned tykání nabídla i o hodně starší kolegyně,“ vzpomíná Jarmila Ichová z Gymnázia v Jírovcově ulici, která pedagogickou dráhu zahájila v roce 1985 a o čtrnáct let později vyhrála soutěž oblíbených učitelů Zlatý Ámos.

Dnešní děti to mají podle ní těžší v tom, že se na ně valí spousta informací, které nedokážou zpracovat. V tom byla „osmdesátá“ klidná a méně záživná. Možná i proto se žáci té doby kuriózně shodují v jednom - úplně nejlépe si ze školy pamatují „slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná…“