„Péct ve škole chceme začít v září,“ říká podnikatel Částka

Budova bývalé I. základní školy leží už tři roky ladem. Teď o část komplexu projevilo zájem Pekařství Řečice. Jeho majitel už si pronajal kuchyň s jídelnou a má plány i s další částí školy.

„Jsme ve startovních blocích, možná bychom mohli říci, že jsme se v nich postavili,“ říká o svých plánech a vizích majitel firmy Josef Částka.

Váš zájem už potvrdilo vedení města. Co všechno s bývalou „jedničkou“ plánujete?

Náš záměr je sjednotit výrobu. Máme pekárnu na jednom místě, studenou výrobu jinde a cukrárnu taky. Takhle by to bylo jednodušší, protože některé provozy na sebe navazují. A vzdálenost mezi nimi teď počítáme ne na metry, ale na kilometry, protože pečeme v Řečici. Teď je nám každý metr prostoru vzácný. A zrovna do toho neplánovaně přišel záměr města. Okamžitě jsme na to reagovali, protože jsme měli se školou vize a v další fázi plány.

O jaké části konkrétně máte zájem?

Už jsme si pronajali kuchyň s jídelnou. Zajímavá je pro nás i část školy směrem do náměstí vedle Labutě. Mohl by to být podlouhlý objekt s výstupem do náměstí, s cukrárnou. Z historických fotek je vidět, že ten objekt byl původně samostatný, bývala tam také veřejná čítárna a obecní kancelář. Asi někdy v šedesátých letech tu budovu zvedli a nastavili do dnešní podoby. Byla by možnost udělat to jako repliku historické budovy.

V té části ale přece chybí schodiště.

Bývalo tam, takže nebude problém místo na schodiště najít. A je tam dost místa na to, aby šlo případně udělat jinde. Je to pouze technický problém, který se dá řešit. Máme představu o prodejně cukrárně a kavárničce, vzadu by bylo atrium, nahoře zázemí firmy, kanceláře, sklady a tak dále. A nejnověji přemýšlíme o školícím centru. („Chtěli bychom udělat i zázemí pro maminky s dětmi, to znamená dětský koutek včetně přebalovacích pultů či místnosti pro kojení,“ přidává se Částkova manželka Simona). Přímo na náměstí chybí místo, kde lidé můžou posedět, dát si zákusek, chlebíček, dobrou kávu. Celý vršek náměstí je teď takový slabší, není tam živo.

V jaké jste fázi plánování zrovna jste?

Jsme ve startovních blocích, možná jsme se v nich už postavili. To znamená, že jsme si pronajali jídelnu a kuchyň. Teď je otázka, kdy vystřelíme, poběžíme a dorazíme do cíle. Budeme chtít vyvolat jednání, co s budovou, ale je tam spousta úředničiny, i kvůli rozdělení budovy. Jsme na začátku. Ale výrobu bychom rádi spustili v září, je to odhad, musíme v kuchyni udělat opravy a úpravy, normy jsou dneska trošku jinde, než byly.

Kdy vás poprvé napadlo využít školu, která tři roky leží ladem?

Už je to několik let, co jsem viděl opuštěnou školu a Bílého lva. Srdcem jsme Žďáráci, když jsme přemýšleli, kam bychom mohli jít, bylo jasné, že pekařství nemůže být na odlehlém místě. Levá strana náměstí je passé, na pravé straně připadala v úvahu „jednička“, která je v majetku města. Proti byla velikost objektu. Víc jsme o tom začali uvažovat loni na podzim. Vedení města pochopilo, že se škola začíná blížit Bílému lvu, a začalo s tím něco dělat. Padla zmínka o dělení budov, protože jako celek to bylo dlouho neprodejné.

V místě, kde bývaly dílny, jsou klenuté stropy. Plánujete je zachovat, pokud budovu získáte?

Nejen, že bychom je zachovali, ale snažili bychom se tomu historii co nejvíc vrátit. O škole už se dneska nedá mluvit jako o památce. Stropy jsou snad to jediné, co původního tam zůstalo. Jsme obdivovatelé památek, a proto jsme dávali tenhle návrh, který se snaží vrátit domu historický ráz. Ta varianta je mnohem dražší než klasické úpravy. Ale chceme všechno dělat co nejšetrněji.

Vnímáte to, že problematika zavřené školy je pro Žďáráky hodně citlivá otázka?

Je to hodně citlivá otázka. Je to ve středu města, kam by se lidi měli stahovat a prožít tam hezké chvíle. Je to jeden z momentů, proč jsem se o to začal zajímat. Tou školou jsem taky prošel, vztah k ní mám a myslím, že většina lidí, co jí prošla, by uvítala, kdyby zase začala žít.

Co se vám nejvíc vybavuje ze školních let?

Je to hodně dávno, jsem ročník 1974, moc si toho neopatuji, ale naskakují mi hodně myšlenky právě na jídelnu. A také na dílny, které dýchaly něčím jiným než klasické učebny. Pamatuji si dobře pana učitele Buriana, který je stále sportovně aktivní. Byl jsem tehdy dost zlobivý a on mě teda dost vychovával. Dnes patří k našim zákazníkům. A samozřejmě si pamatuji i další učitele a ředitele Herolda.