Pamětníci nakoukli v Jirkově pod zem. A rázem se octli v dětství

Jirkov / Vrátit se aspoň na chvilku do chlapeckých let. Tenhle sen se minulý týden splnil šedesátníkům Pavlu Kášovi z Jindřichovy Vsi a Petru Lemákovi z Načetína. Oba vyrůstali v Jirkově. Naskytla se jim možnost projít se částí opraveného labyrintu pivovarských sklepů pod městem, kde si jako děti hráli. Na pískovcové stěně je už více než půl století vyryté Kášovo jméno. Když si nápis prohlédl, měl slzy v očích. „Vrátil jsem se do míst, kde jsem prožil kus života. Je to úchvatný pocit,“ svěřil se největší žijící znalec jirkovského podzemí.

Dávné zážitky

Do historických chodeb Káš poprvé vstoupil před devětapadesáti lety, s čerstvým vysvědčením z první třídy. „Ze školy jsem šel rovnou do chodeb. Tehdy ještě se starším bratrem, který mě je učil poznávat,“ zapátral v paměti.

V ponurém prostředí tunelů se jim okamžitě vybavily dávné zážitky. „Uprostřed temných chodeb jsme dali baterky na jednu hromadu. Jeden je hlídal a každý se pak snažil získat tu svou zpátky. Do podzemního jezírka jsme házeli karbid. Když bouchl, rozlehl se ohromný rachot po všech chodbách,“ šibalsky zamrkal Lemák. Vzpomněli si také, jak odkryli otvor ve zdi, jímž se dostali do sklepa přilehlého pivovaru. Tam sklepmistrovi brali syrečky, které měl k svačině. „Že jsme to byli my poznal podle žlutých písečných ťápot z chodeb,“ smějí se. Jako mládenci tudy chodili do sklepa i pro pivo.
Pavel Káš má z podzemí celoživotní památku. „Honili jsme se u vchodu a cihla mi přerazila nos,“ ukazuje obličej. Vybavuje si, jak počátkem šedesátých let nechala policie zavézt přístup do podzemí střepy, aby tam nikdo nelezl. „Udělali jsme si nový vchod, ale pustili nám tam močůvku,“ krčí rameny Káš.
Pamětníci tvrdí, že chodby měly i spodní patro. „Když si vzpomenu, jak jsme tam úzkou větrací šachtou spouštěli po hlavě kamaráda, jemuž jsme přivázali nohy, ještě dnes mě zamrazí. Z té hloubky by ho už nikdo nevytáhl,“ je přesvědčený Káš.

Jedna neřestnice měla v podzemí slámou vystlanou komůrku, kam si vodila mladé muže. Užívala si tam s nimi a po každém milování vyryla na zeď čárku. „Těch čárek tam bylo asi čtyřicet,“ dodává Káš.

Chodbami poslepu

Tmavé podzemí dobře znal i dnes už nežijící Jirkovan Jan Klein. Když tam po dvaceti letech znovu vstoupil, všechny o tom přesvědčil. Uprostřed spleti chodeb řekl: „Vemte si moji baterku a běžte napřed, sejdeme u východu.“ A skutečně tam za chvíli byl. Vzpomněl si i na to, jak se po válce v Jirkově propadla Tyršova ulice. Mezi lidmi se říkalo, že na vině jsou podzemní chodby.

Původně bylo pod již neexistujícím pivovarem jen pár hlavních odboček. Za války si ale zřejmě kdekdo z vlastní iniciativy proboural své chodby a přístupy do protileteckých krytů. Tak vzniklo více než kilometrové bludiště.

Rekordní návštěvnost

Pavel Káš i Petr Lemák jsou přesvědčeni, že podzemí má ještě druhé patro. „Do malé části jsme se dostali, ale nemohli jsme prohrabat zával,“ tvrdí. Vzpomínají také, jak jim k přeplavání podzemního jezírka posloužilo staré kanape. „Jezírko mělo v průměru asi jen dva metry, ale pak se rozlilo, a zaplavilo celou chodbu,“ říkají. Počátkem sedmdesátých let podle nich místo zkoumali proutkař a potápěč. Snažili se zjistit, jestli tudy vede chodba na nedaleký Červený Hrádek. To se ale nepotvrdilo. Party chlapců po válce prošmejdily v podzemí každý kout. „Hledali jsme tam poklady po Němcích. Našel jsem ale jen tři sklenice sádla a haldu telegrafických pásek,“ přiznal tehdy Klein. Vybavil si historku, jak se u nich ve škole ztratil žák. Bylo podezření, že se skrývá v podzemí. „Esenbáci se tehdy báli jít sami do chodeb. Věděli, že kdo podzemí nezná, nedostane se ven. Přišli si pro mě do školy, abych je provedl. Jeden si mě připoutal k sobě, abych mu pod zemí neutekl,“ zapátral v paměti Klein. Hledaný chlapec v podzemních prostorách nebyl. Přespával u příbuzných, protože ho doma za něco čekal výprask.

Jak vypadá podzemí Jirkova se letos přesvědčily bezmála tři tisíce lidí. „To je rekordní návštěvnost. Historické sklepení přitáhlo do města o dvacet procent víc lidí než loni. Teď už i Němců,“ pochvaluje si Monika Hřívová, pracovnice informačního centra, které prohlídku podzemí organizuje. Bývalé pivovarské sklepy pod městem jsou otevřené teprve dva a půl roku. Podzemní labyrint byl daleko rozsáhlejší, ale chodby jsou kvůli stavbě obchodního domu Tesco o několik set metrů zkrácené. Teď měří jen 280 metrů.

Důl z šestnáctého století

Před šesti lety se do jirkovského podzemí propadl hasič. Město proto muselo najít způsob, jak pivovarské chodby zabezpečit. Jednou z možností bylo zasypat je elektrárenským popílkem. Jeskyňáři nabídli, že poškozená místa opraví. Hluboko v ústí chodeb zakotvili trny a po vyplnění pískem prostory zazdili. Upozornili, jak jsou sklepy cenné, a navrhli městu, aby je ukazovalo turistům jako jedinečný podzemní labyrint. „Když jsme do sklepení vstoupili poprvé, žasli jsme, jakou má Jirkov pamětihodnost,“ prohlásil Josef Řehák z firmy Speleo, jejíž projekt zpřístupnění sklepů umožnil.

Podzemní systém pochází z šestnáctého století. Původně to byl důl na kamencovou rudu. Až mnohem později se chodby rozšířily. Lidé je využívali jako pivovarské sklepy. Za války sloužily i jako vězení.