Padesát dní neviděl nic

V těchto dnech bude Andrew Urbiš vycházet z vily Mátma v Čeladné, kde se nechal na padesát dní zavřít do tmy. Jen za občasných návštěv opatrovníka byl zcela odkázáný na sebe.
Když poskytoval ve vile rozhovor, zbývalo mu do konce pokusu jen deset dní. Sám říká, že ho pobyt v temnotě změnil. „Zpomalil jsem se. Zažil jsem tady také zvláštní světelné jevy, dokonce jsem se vznášel nad Brnem či Christchurch na Novém Zélandu,“ prozrazuje Urbiš své nezvyklé zážitky. Ať už jsou jeho dojmy skutečné, či ne, po fyzické stránce prý omládl . „Játra, žaludek či plíce se mi čistí, což zaskočilo i maséra, který pozná stav vnitřních orgánů. Tlak mám jako dvacetiletý,“ říká čtyřiašedesátiletý muž.
Terapie tmou má podle ředitele Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné Milana Bajgara na lidský organismus téměř zázračné účinky. „Za prvé držíte dietu. Za druhé se vám uvolňuje hormon melatonin, který zpomaluje stárnutí. A za třetí se srovnáte psychicky,“ vyjmenovává účinky terapie.
Rozhovor se čtyřiašedesátiletým psychologem byl velmi netradiční. Poprvé jsem hovořil s někým, koho jsem vůbec neviděl. Navíc v naprosto nezvyklých podmínkách. Absolutní tma. Nemůžete si nic psát, jen nahrávat na diktafon. Vila Mátma v čeladenském Beskydském rehabilitačním centru, kde se terapie tmou koná, je prostě královstvím tmy.
„Mám pro vás zajít?“ zeptal se hlas ze tmy. „Ne, jdu sám,“ hrdinně odpovídám a opatrně se šoupu jen v ponožkách po podlaze. Po pěti krocích prý natrefím na křeslo, zní rada. Narážím do něj. Chci si sednout, ale je obráceně, než jsem čekal. Hmatám rukama. Ještě se správně natočit a je to. „Tady jsem,“ navádí mne hlas.

Abych pravdu řekl, takovou tmu jsem ještě neviděl. No to jste asi neviděl. Svítí vám něco, nebo ne? Abych věděl, jestli si mám nechat neprůhledné brýle.

Doufám, že nic. Displej na diktafonu je vypnutý. Možná už vaše oči vidí jako termokamera. To ne, ale je zde zajímavá jiná věc. Jsou tady světelné jevy. Občas je vidět, jak něco blýskne, něco bodového. Červené, zelené, různé barvy. Mám někdy dokonce pocit, jako by mi za hlavou něco svítilo. Pak se ukazuje jakoby váš stín na zemi.

Je to nějaké vnitřní světlo z vás? To nevím. Ale několikrát jsem viděl, že ve verandě, kde není žádné okno, tak jako by tam bylo, navíc zadělané zvenku okenicemi. A přes to imaginární zavřené okno jdou proužky světla. Jak jdu, tak jdou proužky přes mne. Pak se to ztratí.

Jak si to jako psycholog vysvětlujete? Nevím. Akorát se mi stává u některých osob, které tady chodí, že taky svítí. Jako by měly v sobě energii. A když odejdou, tak pořád jako bych je tady ve tmě viděl.

Sám teď vidím červené světlo. No, je to možné. Jedna psycholožka, co sem jezdí, tady rozpoznala nábytek. Přitom tady nikdy nebyla.

Co se děje uvnitř vás po čtyřiceti dnech v absolutní tmě? To se v člověku mění. Ze začátku to bylo náročné, když si uvědomíte, že tady budete padesát dní. Po šesti dnech už to bylo lepší, už jsem se začal uklidňovat.

Jak to působí na vaši psychiku? Vůbec nic nevidíte, jen slyšíte, a přitom málo, tak si psychika začne informace dotvářet sama, když je nemá. Nebo vytahovat z podvědomí. Třeba se vám začnou vybavovat různé vzpomínky z minulosti. Jak jsem byl poprvé zavřený ve tmě, tak jsem si uvědomil jména všech třiceti spolužáků z první třídy, dokonce jsem si vybavil i jejich obličeje. A ne že bych na to myslel a něco hledal, ale ono se to začne objevovat samo. Něco.

Co vlastně celý den děláte? Nerozeznávám, jaká je tady doba. Jedině podle oběda, který mi tady nosí. Pojem času se prostě ztratí. Den se mi neustále posunuje, chodím pozdě spát a vstávám později. Když usoudím, že je ráno, tak snídám, pak cvičím, s přestávkami, lehnu si, přemýšlím, zase cvičím, to se tak táhne do oběda, pak si odpočinu, pak zase cvičím, až do večeře. Pak se osprchuji.

Ještě pořád hledáte koupelnu nebo WC? Už se tady pohybuji naprosto jasně a jistě. Trefím se.

Podle toho, co říkáte, nejvíce času strávíte cvičením. To ano, nazvedám denně okolo deseti patnácti až dvaceti tun.

To je opravdu hodně. Když uvážím, že máte navíc dietu, tak jste musel určitě shodit, ne? Sedm kilo, takže je to mnohem levnější než liposukce, a ke všemu bez bolesti. Každý den stoupám na speciální váhu, která kromě hmotnosti zjišťuje množství tkáně, tuků, vody. Narostly mi svaly, cítím se velice dobře.

Jste tady po celou dobu sám? Chodí tady za mnou opatrovník. Také mne navštěvuje psycholog z olomoucké Univerzity Palackého a lékař z Fakultní nemocnice v Ostravě, který sleduje zase fyziologické hodnoty.

Můžete už dnes říct, že vás pobyt tady změnil? Za tu dobu jsem si vyřešil v sobě spoustu osobních problémů. Navíc jsem se zpomalil. Jsem jinak hodně živý, pořád v pohybu, pořád někde běhám.

Lidé, kteří se zabývají esoterikou, by možná očekávali při takovém pobytu mystické zážitky. Měl jste nějaké vize či zjevení? Autor knihy Terapie tmou Holger Kalweit popsal celou řadu takových případů. Ovšem mnoho pacientů přichází s takovým očekáváním, ale pak jsou zklamaní, když nic nepřijde. Já osobně jsem měl zážitky, nesmírně zajímavé.

Jaký je váš největší zážitek tohoto druhu? Nic. Totální nic. To vlastně ani není zážitek, protože když máte nic, tak vlastně nic nezažíváte.

Máte na mysli naprostou prázdnotu? Ano. Ono to není nepříjemné ani příjemné, je to prostě prázdné. A to prázdno je naprosto fantastické. Ale měl jsem i zážitky levitace, tedy pohyby prostorem. Měl jsem pocit, že letím prostorem.

Kam jste letěl? Jednou jsem se tak vznášel, tak jsem si říkal, podívám se do Brna. A najednou jsem byl nad Petrovem. Byl jsem nad ním, viděl jsem auta, lidi jako mravence. Přitom podotýkám, že jsem nikdy neviděl Petrov shora, z letadla. Pak jsem si řekl, že se podívám do Christchurch na Novém Zélandu, kde jsem chvíli žil. Náměstí znám, ale najednou jsem ho viděl shora, jak po něm chodí lidé. Byla tam nějaká postava, co se nehýbala. Jen co jsem na ni upnul pozornost, tak se mi udělal jakoby zoom, najednou jsem viděl jednonohého žebráka, jak hraje na harmoniku. Takových zážitků jsem měl mnoho.

Náš rozhovor se „dotměl“ do konce. Teď akorát zvládnout bez nehody vyjít ven. „Postavte se, já vás nasměruji. Tady jdeme ke dveřím,“ vede mne psycholog Urbiš. Šátrám po klice. Už ji mám. „Mějte se, přeju hodně síly do zbývající části pobytu,“ loučím se, obouvám a vycházím ven. Prudké světlo mne málem oslepilo. A to jsem tam byl pouhých čtyřicet minut…