Odchod do Prahy mu lidé nezapomněli

Před třiceti lety vychytal pro hokejisty Vítkovic poslední mistrovský titul. Nyní jedenapadesátiletý Jaromír Šindel působí jako sportovní manažer v Ústí nad Labem, které se nedávno neúspěšně pokusilo o postup do extraligy.

Jak moc mrzí nezdar v baráži proti Mladé Boleslavi? Hodně. Zvláště, když jsme byli tak blízko. Prohrát 3:4 na zápasy je horší než prohrát 0:4.

Spolu s Chomutovem jste se pak pokoušeli vyvolat diskusi o rozšíření extraligy. Neuspěli jste a v Chomutově prohlásili, že se pokusí protlačit do německé ligy. Co na to v Ústí nad Labem? Je to jejich rozhodnutí, my se ale budeme snažit v příští sezoně opět útočit na českou extraligu.

Ještě nedávno jste působil jako trenér prvoligové Třebíče a zároveň jste vedl reprezentaci do dvaceti let. Trénování vás už neláká?
Ale láká. Je to zajímavá práce, ale dostal jsem tuhle nabídku a navíc jsem od trénování úplně neodešel. Jsem stále v kontaktu s hráči a občas s nimi chodím i na led.

I když jste rodák z Ostravy, tak jste nikdy v okolí Ostravy nepůsobil jako trenér. Měl jste někdy nějaké nabídky na práci třeba ve Vítkovicích? S Vítkovicemi jsem jednal dvakrát, ale pokaždé to skončilo na tom, že se klub ozval v době, kdy už jsem dostal jiné nabídky. A bylo by nefér, kdybych je odmítl. Nejdříve jsem odešel do Kladna a podruhé do Sparty.

Ve Vítkovicích jste vychytal v sezoně 1980/1981 titul mistra ligy. Tehdy se sešla skvělá parta hráčů a měli jsme výborné trenéry Jana Soukupa a Karla Metelku. Všichni táhli za jeden provaz a nějaký čas to fungovalo. Potom se hráči rozutekli po celém světě a ve Vítkovicích už to nebylo ono.

Jak vám bylo, když se letos většina týmu z roku 1981 sešla opět na jednom ledě u příležitosti třicetiletého výročí od posledního titulu. Bylo to výborné. Generální manažer Vítkovic Petr Husička to naplánoval skvěle. Bylo to při zápase s Brnem, kdy se přišla podívat spoustu fanoušků, byla to důstojná oslava. Musím přiznat, že mi běhal mráz po zádech, když jsme tam všichni stáli v těch červených retro dresech a lidi tleskali.

Po titulu s Vítkovicemi jste pak přidal další dva na vojně v Dukle Jihlava v sezonách 1983/1984 a 1984/1985 a poté následoval odchod do Sparty. A to mi dodnes nemůže hodně lidí odpustit. Fanoušci čekali, že se z Dukly vrátím do Vítkovic, ale ozvala se Sparta a takové nabídce se nedalo odolat.

Jako brankář jste byl na pěti mistrovstvích světa, dvou olympiádách a dvou kanadských pohárech. Takovou vizitkou se nemůže pochlubit moc brankářů. Ve většině případů jsem ale působil jako dvojka. Největšího úspěchu v reprezentaci jsem dosáhl v roce 1984 na olympijských hrách v Sarajevu, kde jsme skončili druzí a já tam byl jako jednička. Turnaj mě zastihl ve fantastické formě a lépe jsem snad už nikdy nechytal.

V reprezentaci jste se o post jedničky rval s Karlem Langem, Jiřím Králíkem a nakonec Dominikem Haškem. Panovala mezi vámi rivalita? Určitě, všichni chtěli chytat, ale já jsem se s rolí dvojky vždycky smířil a neměl jsem s tím problém. Jen v roce 1988 na olympiádě v Calgary se to trošku vymklo kontrole. Trenéři neurčili jasnou jedničku a na výkonech mne a Dominika to bylo znát. Tehdy jsme skončili až na šestém místě. Pamatuji si, že jsme prohráli i s Němci.

V roce 1990, kdy se po revoluci otevřely hranice, jste přestoupil do Finska do týmu Pelicans Lahti. Nebyl to pro vás tak trochu jiný svět?
Máte pravdu. Ale rychle jsem si zvykl. Dokonce jsem se naučil i řeč a není to nic jednoduchého. Finština má třináct pádů, což je dost. Po dvou letech jsem pak změnil dres a odešel do Tappara Tampere. V roce 1994 jsem pak ukončil kariéru. Za ty čtyři roky, co jsem ve Finsku působil, můžu říct, že jsem tam našel druhý domov.

Po návratu z Finska jste se vrhl na trénování a úspěchy jste měl hlavně s juniorskými týmy. Se Slavií jste vybojoval čtyři mistrovské tituly. Toho si cením hodně. Kategorie juniorů je dost prestižní záležitost a vyhrát čtyřikrát, to se také jen tak někomu nepovede. Největšího úspěchu jsem ale dosáhl u reprezentace do osmnácti let. V roce 2004 jsme z mistrovství světa v Bělorusku přivezli bronzové medaile. V týmu jsem měl hráče, jako je David Krejčí nebo Michael Frolík.

Fanoušci hokeje vás znají pod přezdívkou Česťa, kde tohle vzniklo? V Ostravě kdysi působil rozhodčí, který se jmenoval Čestmír Šindel. Pamatuji si, že byl tak malý, že byl sotva větší než mantinel. A kluci mi dali přezdívku po něm. Dodnes na Česťu slyším. S tou přezdívkou to došlo až tak daleko, že když jsem byl na mistrovství světa v roce 1985, trenér Luděk Bukač si myslel, že Čestmír je mé jméno.