Od Adama

Je to jméno nového člena rodiny a na dosažení konsensu máte pouhých devět měsíců. Čelili jsme se ženou této situaci již podruhé a dopadlo to tak, že jsme pár týdnu před porodem již postopadesáté vzali do ruky kalendář. A vzali to od Adama. Možná to znáte, polovina jmen okamžitě odpadne, protože se tak jmenoval bývalý partner, nějaký masový vrah, politik či jiná nevyrovnaná celebrita. Zbudou jen jména, která se hodí spíš pro to, aby se rýmovala v nějaké pranostice, než aby je někdo, kdo by vás měl mít rád, měl jednou v občance. Naštěstí je tady internet. „Dítě ponese jméno celý život a je důležité, aby mu ho spíš ulehčilo, než zkomplikovalo,“ upozorňuje psycholog Slavomil Hubálek, který ví, o čem mluví. Dost času jistě ušetří i informace, že „dítě není možné pojmenovat jako věc. Tedy třeba stůl nebo skříň.“
Listovali jsme seznamy jmen. Některá „méně obvyklá“ (Aurel, Florin, Koridon) připomínala spíš vzácné léky na bolest hlavy. Neusnadnily nám to ani významy jmen. Jak mi má pomoct třeba to, že budu mít doma „mladého obětního služebníka“ (Kamil)? Stačí, že už nám doma řádí „pozůstatek rodu“ (Oliver), ještě k tomu tak schytat třeba „vítězství lidu“ (Mikuláš) nebo „bojuj se světem za mír“ (Boris).
„Co třeba Jiljí?“ řekla rezignovaně žena. „Štítonoš,“ oznámil jsem jí význam jména. „To taky není úplně špatný jméno. Kdy má svátek?“ odvětila a usnula. Vzali jsme to pak ještě jednou od Adama, a nakonec jsme u něho i skončili. Horší než Jiljí to v životě určitě mít nebude: „Jakpak se jmenuješ, chlapečku?“ „Jiljí.“
„Aha, Jiří. To je hezké jméno.“
„Jiljí! Jiljí! Jiljí!!!“
„Ano, jistě, Jiříčku, moc hezky to říkáš.“