O síle, naději a odvaze poražených

I my jsme totiž odpovědni za smutnou podobu tohoto světa a za to, že ty nejjemnější z nás vyhání až za hranice bytí, píše Václav Havel ve své Asanaci. Stejně jako jeden z nejslavnějších Čechů moderní historie opustil tyto hranice také před pár dny jeden z nejznámějších komunálních politiků v Karlovarském kraji. A stejně jako o Václavu Havlovi se toho také o Josefu Malém hodně napsalo.

Není divu. Není nic tak fatálního v lidském životě jako jeho konec. Nic tak smutného a nečekaného, nakolik jsme se na něj mohli připravovat my i lidé v našem okolí. A pokud je to nečekané jako u Josefa Malého, o to víc se všichni pídí po důvodech, hledají vinu a viníky. Ruku na srdce, kdo ve svém životě nic podobného ještě nečinil, buď je tak mladý, že ještě ani neumí přečíst tyto řádky, nebo si lže do kapsy.

Josef Malý jako vzdělaný muž číst uměl a šířit lži kolem sebe? To by těžko sáhl k takovému činu. „Jedni orají a vláčí, druzí sklízejí. To je v politice běžné a setkávám se s tím dnes a denně,“ parafrázoval před časem ve svém medailonku jeden z výroků Járy Cimrmana. Sám byl totiž ve svém okolí daleko známější jako onen oráč, a slovo známější se patří podtrhnout. Kolik lidí si vážilo jeho práce a kolika z nich pomohla, to by vydalo jen za posledních pár let na hodně dlouhý seznam. Nakolik si přitom v tak korupčním prostředí umazal kabát, to raději nechejme stranou. Nebylo by to férové.

Jak napsal o sebevraždě Guy de Maupassant v Uspavačce: Je to síla těch, kteří už nemají sílu, je to naděje lidí, kteří už v nic nedoufají, je to vznešená odvaha poražených. Ano, jsou alespoň jedny dveře z tohoto života, ty můžeme vždycky otevřít a odejít na druhou stranu. Příroda měla soucitné hnutí mysli, neuvěznila nás. Díky za zoufalce!