O řachandách, baletu a klucích opálených
Přiznám se, že na řachandy do divadla moc nechodím. Nelákají mě představení, kde divákům stačí občas nějaké to peprnější slovo a obličej známý z televize, který se při vyslovení onoho „šrapnelu“ zapitvoří. Tváří českých celebrit mám beztak dost z bulvárních titulů, kde se mohu pravidelně dočíst, co že to zas vyváděly minulý týden. Neříkám, že znám všechny kusy hostujících divadel, nebo si vybírám podle kritiků, leckdy se stačí podívat na obsazení. Pokud je stavěné pro posádku jediného auta a podtitul se schovává pod nějakou taškařicí, jdu od toho.
Na druhou stranu chápu, proč divadlo takové kusy nabízí. Jsou levné a nejsnadněji nalákají lidi do sedadel. A pokud to v kase zacinká, může si principál dovolit zahýřit a pozvat si třeba balet, jak se to stalo před pár týdny v podání Jihočeského divadla. Na jeho komponovaném představení Bolero jsem ostatně nechyběla, proč se taky kulturně neohřát za peníze z oněch řachand, že? A byla to, musím přiznat, úchvatná podívaná. Takže na dálku do divadla: díky za ni!
Teď věřím, že dnes budu moci poslat další poděkování. Chystám se totiž na Komedii potmě a moc se těším, co s tak skvělou předlohou od Petera Shaffera provede nastudování místním souborem. Ten je totiž také jedním z bonusů, a ještě větším, než bylo jihočeské Bolero, byť tak trochu v jiném smyslu.
Fotbalové Barceloně mohou naši mužové fandit jen na dálku, kdežto do Plzně to měli za pohárovými zápasy jen pár desítek kilometrů. Tak proč si na svůj soubor nezajít i do divadla. Zvlášť, když chce hrát s těmi jejími kluky opálenými otevřenou hru a nejen zalézt před vlastní bránu, a pak se vymlouvat na zranění. Tomu se sluší zatleskat už předem. A co teprve potom, když se povede uhrát i slušný výsledek.
