Nisa a Pošta čekají na nové provozovatele. Vrátí jim zašlý lesk?

Rozlehlá místnost a v ní na zemi krabice s nádobím a sundaná výzdoba. Skomírající a problikávající světlo nad barem. To je současný obrázek jedné z legendárních kaváren v Liberci. Vyhlášená Nisa už zase potemněla. Přitom se znovu nadechla k životu nedávno, před necelými dvěma lety. Byla to tehdy velká sláva a lidé se těšili, že mýtus podniku bude pokračovat.

„Do obnovy kavárny jsem investoval několik milionů korun, ale sám nemám čas ji provozovat. Hledal jsem proto přes realitní kancelář nájemce,“ řekl Vlastimil Juriga, majitel budovy. „Tenkrát jsem byl šťastný, že to vyšlo a podnik se mohl otevřít. Bohužel nájemce mi přestal platit,“ zdůvodnil dnešní zavřené dveře podniku. Zároveň dodal, že dluh nájemníka se pohybuje okolo sedmi set tisíc korun.

„Čekal jsem, že se přijde se mnou domluvit, ale nakonec mi došla trpělivost. Jak to bude s prostorem dál, zatím nevím. Je znovu v nabídce kanceláře. Já osobně bych uvítal, kdyby tam mohla kavárna zůstat, protože lidé byli spokojení, ale samozřejmě může se stát, že o prostory projeví zájem někdo z jiného druhu podnikání,“ uzavřel.

Na kavárnu s láskou vzpomínají zejména dřívější ročníky. „Za mého mládí jsme do ní chodili často a rádi. Dávali jsme si kafe a něco dobrého k tomu. Kdo řekl, že jde do Kafáče, bylo jasné, že ho najdeme na Soukenném náměstí. Pamatuju si tady také čaje a zábavy. Vždycky se tu něco dělo,“ vzpomíná Marie Svobodová.

„Když byly výstavní trhy, tak se v Nise hrálo a tancovalo dlouho do noci. Dokonce tam začínal i dnešní Orchestr Ladislava Bareše. Prostě živá muzika je živá muzika. Dneska snad už po Liberci nic takového není, ale čas se vrátit nedá,“ povzdechla si. Tenkrát kavárna na rozdíl od smutné současnosti opravdu žila.

„Je mi líto, že zase nefunguje, protože se v ní na nějakém tanečním večírku v šedesátých letech poznala moje mamka s tátou. Občas si na tu dobu rádi zavzpomínají, a tak se nedivím, že když jdu okolo, naskočí mi jejich vyprávění. Možná že i díky Nise jsem na světě,“ směje se Renata Krejzková, která si dala v kavárně ještě nedávno čaj. „Byla tam docela zima, že jsme dlouho posedět nevydrželi. Jenom jsme si říkali, že by mohli přitopit. V zimní bundě to dopít šlo, ale litovali jsme personál,“ dodala.

Legenda, která tiše čeká

Mnoho Liberečanů sleduje s napětím také osud dalšího oblíbeného podniku. Je jím kavárna Pošta, legenda, ve které by se mohla čerpat inspirace pro román. Byla by v něm nejen romantika, ale i drama s nádechem kriminálky.

„Mezi lety šedesát až sedmdesát, kdy jsem tam zašla, hrála živá muzika. Chodili jsme do podniku tancovat a jednou jsem byla dokonce svědkem rvačky. Vzniklo nedorozumění mezi libereckými kluky a Kubánci studujícími na univerzitě. Nevím, jaký byl začátek konfliktu, ale asi se jednalo o dívku, která k někomu patřila a student z Kuby ji začal obtěžovat. To byla pořádná mela, a dokonce musela přijet zasáhnout policie, tenkrát to byla ještě veřejná bezpečnost,“ vypráví Jarmila Judlová. Krátce nato si také vzpomněla na ještě potemnělejší tvář podniku.

„Bylo veřejným tajemstvím, že se tam za socialismu v jednom ze zadních salonků scházeli hazardní hráči. Přes zákaz hrávali karty nebo plátýnko. Traduje se, že v podniku prý běžně lidé prohráli auto nebo desítky tisíc korun. Kolovala také historka o jednom z hráčů, který když prohrál šedesát tisíc, zavolal si taxíka. Odjel si s ním do České Lípy pro další peníze. Když se vrátil, ve hře pokračoval,“ vypráví.

Nejvíce lidí si ale vzpomíná na nezapomenutelnou atmosféru zdejších tanečních večerů. Pod honosnou výzdobou a křišťálovými lustry v sále kroužily páry a jejich tanec se odrážel v zrcadlech na stěnách. Často pak pokračovaly v zábavě i po zavírací době v přilehlém podniku Postilión.

Personál byl vstřícný

„Bývali jsme mladí a večery delší, nechtělo se nám jít hned spát. Většinou jsme se rozhodli ve večírku pokračovat, a tak jsme se přesunuli na červené koberce a plyše vedlejšího podniku,“ popsal Martin Hrabánek. Přepychové prostředí lákalo také mladé puberťáky.

„Mám vzpomínku na to, že když je člověk v telecích letech, tak opravdu neví, co by. Před třiceti lety jsme do Pošty zašli s kamarádem, že si dáme kafe. Moc peněz jsme tenkrát neměli, a tak jsme si poručili toho nejlevnějšího turka, co byl v nabídce. Když nám ho přinesli, s drzostí teenagerů jsme se divili, že k tomu není sodová voda zdarma. Tvrdili jsme, že ve všech lepších podnicích ji mívají ke kávě běžně. Dodnes se divím, že nás obsluha nevyhodila,“ dokázala s nadsázkou vyprávět Iva Čeřovská.

Na tehdejší obsluhu nedají dopustit ani jiní. Plně zapadala do standardu podniku. „Poštu jsem míval rád. V osmdesátých letech jsme tam chodívali jednou až dvakrát týdně. Fascinoval nás nejen její vídeňský styl výzdoby, ale i zdejší personál. Obsluha se chovala vždy k návštěvníkům jako k hostům. To se tenkrát nikde jinde moc nevidělo,“ pochválil Miroslav Růžička. V kavárně se vždy snažili, aby byla jejich obsluha na výborné úrovni.

„Běžně se v tomhle podniku pracovalo až do důchodu, a když jsme sem přišli těsně po škole, předávali nám své zkušenosti číšníci a servírky ze staré školy,“ vysvětlila Jana Mašková, jedna z bývalých zaměstnanců. Do kavárny chodilo mnoho lidí. Od rána do noci prý bývalo plno a zapomenout například cukr ke kávě znamenalo pro obsluhujícího větší procházku než v jiných podnicích. „Myslím, že mi to běhání prospělo, dnes jsem už v důchodu, ale nemám žádné zdravotní problémy. Stále mi chůze na delší vzdálenost nedělá žádné potíže,“ usmívá se.

Pošta byla oblíbená i mezi návštěvníky nedalekého divadla, kteří si pak v róbách a oblecích přišli vypít po představení kávu nebo sklenku vína. Pravidelně se v ní scházeli také zelináři a řezníci z celého města.

„To bylo každé pondělí, protože mívali zavírací den. U nás se scházeli vždy už od rána a někteří vydrželi až do odpoledne. Ještě z dřívějška k nám zašli i starší lidé, ti dokázali vzpomínat na předválečnou dobu, kdy se na Poště konaly finanční burzy,“ popsala. A jestli si vzpomíná na některého z hostů?

„Každý den k nám chodil pravidelně na kafe. Všichni jsme věděli, že je duševně postižený, a tak jsme se mezi sebou dohodli, že vždy k prvnímu v měsíci mu zaplatíme jednu kávu a k ní pařížský dort. Když jsme potom v roce 1997 museli skončit téměř ze dne na den, stáli jsme před problémem, jak mu to říct. Poté, co k tomu došlo a on se to dozvěděl, plakal a my s ním,“ uzavřela své vyprávění.

Liberecká Slavia

Pro Liberec znamenala kavárna Pošta vždy něco podobného jako pro Prahu kavárna Slavia. Když byla v provozu, hodnotili ji lidé neznalí místních poměrů jako podnik, kde se nedoplatí. Její stylový interiér lákal také filmaře.

„Natáčelo se v ní několik filmů, naposledy Obsluhoval jsem Anglického krále. Když ho vidím, tak mne hned napadají otázky. Co bude s naší Poštou dál? Nezchátrá, bude tam znovu kavárna nebo co s ní bude? Doufám, že všechno dopadne dobře, protože k životu pod Ještědem prostě neodmyslitelně patří,“ vyjádřil nejen své přání Petr Mikšovský.

Podnik byl uzavřen v roce 2009 a byl nabídnut Policii České republiky. Ta je také dnešním vlastníkem budovy.

„Výběrové řízení na pronájem kavárny zatím nebylo vyhlášeno, protože v tuto chvíli se dávají dohromady potřebné podklady. Nový provozovatel by tak mohl být znám zřejmě v průběhu prázdninových měsíců,“ informovala o současném stavu celé věci Ludmila Knopová, tisková mluvčí české policie.