Něpanimaješ, ty ruskej debile? pokřikovali na mě rváči. Z lávky to měli blízko

Začínám přesně ve 22.05 hodin v Nákladní ulici, která vede od nádraží k Sokolovské. Nikam nepospíchám, na krku se mi houpe fotoaparát. Uprostřed Nákladní ulice mě zastavuje bezdomovec. Jde směrem k nádraží a žadoní o cigaretu. „Nekouřím,“ dozvídá se. V zastíněném průčelí domu před křižovatkou Nákladní a Sokolovské sedí muž v tmavém tričku. Jsem asi osm metrů od něj a vidím, jak se třese. Je v pořádku? ptám se sám sebe. A zastavím. Muž zvedá hlavu. Čekám, že na mě vykřikne něco sprostého, ale nic takového. Kouká kamsi skrze mě a nevadí mu ani, když couvnu a vyfotím si ho. Feťák? Pokračuji Sokolovskou, v ulici je ale mrtvo. Jen z nedaleké herny vyhazují opilou ženu a z okna blízkého domu se do ulice nese hysterický řev matky. Ječí na dítě, které ječí. Otáčím a vracím se směrem k nádraží. U Spořitelny odbočuji do temného parku a mizím v podchodu. Tady se na chvíli zastavím. Proběhne tudy však jen mladý muž, který mě spatří až na poslední chvíli a lekne se. Po lávce proto přecházím přes koleje a u večerky odbočuji do Buchenwaldské ulice. U kontejneru pokuřuje opřený muž balkánských rysů. Nespouští oči z mé zrcadlovky. Ujdu pár kroků, zpomalím a otočím se. Vidím, jak odhazuje oharek cigarety a vydává se po chodníku mým směrem. Je něco málo po jedenácté, jsem za ulicí Jana Opletala a přes cestu mi přebíhá černá kočka. Aspoň že chlápka od kontejneru nikde nevidím.
Prokličkuji mezi domy na Sedleckou a blížím se k lávce přes silnici. Na ní stojí dva mladí muži. Hajlují, nebo to aspoň tak vypadá. Šourám se po chodníku a cítím, že přijde problém. Všímají si mě! „Ruská držka,“ zaslechnu. Pánové se pomalu přemísťují kouřit nad chodník, abych musel projít právě pod nimi. Za Rusa mě považují zřejmě kvůli dražšímu fotoaparátu na krku, který vzbuzuje dojem turisty. Dělám, že si jich nevšímám. Když už jsem u lávky, hodí po mně nedokouřené cigarety. „Chceš do držky, zasranej Rusáku?“ slyším, jakmile projdu pod lávkou. „Panimáješ nebo něpanimáješ, ty ruskej debile?“ sápe se ten agresivnější na zábradlí, jako kdyby chtěl skočit dolů na chodník. Když zařve, abych počkal, že mi rozkope držku, rozpomenu se na ruštinu. „Što ty skazál?“ zastavím se. Asi dvacetiletého mladíka tím překvapím, sleze ze zábradlí zpět na lávku. „Táhni odtud, ruskej šmejde,“ zařve alespoň.
Tak takové to bylo. V noci u Horního nádraží.