Největší úlovek? Podpis Audrey Hepburn i třetinka táborského piva
Byty mají plné berušek, brouků, půllitrů i plyšáků. V Táboře je několik zajímavých sběratelů.
Někteří je považují za podivíny. Jejich koníček může působit jako úchylka. Pět sběratelů z Tábora a okolí ale své úlovky představuje nejen s nadšením, ale i s nadsázkou a sebeironií. K jednotlivým kouskům mají příběh či vzpomínku. Je to pro ně určitá forma deníku. U opatrování mnohdy pracně získaných předmětů i relaxují. A někteří mají navíc ve sbírce výhodně uložené peníze.
Nejkrásnější žena planety i Kukura
Na stole leží obálka, adresát obchází klidně okolo, uvaří si kávu, očistí ruce, usedne ke stolu a opatrně dopis otevře. Ten moment si musí vychutnat. Je to rituál! Papíru se možná dotýkala Claudia Cardinale, Gérard Depardieu nebo Robert Redford. Naposledy si Milan Svatek vychutnal tento moment s Barbrou Streisand.
Jednapadesátiletý muž sbírá léta autogramy slavných lidí, především herců, muzikantů a sportovců. Když vypráví, jak podpis sehnal, září mu oči. K většině úlovkům se totiž váže osobní setkání.
„Úžasná byla Vilma Cibulková. Odchytl jsem ji po představení, popovídali jsme si a ještě k tomu mi slíbila, že mi sežene podpis od Juraje Kukury, který jsem dlouho nemohl získat,“ vzpomíná Svatek. Zanedlouho přišel dopis s podepsaným programem, kde dvojice hraje spolu. „Opatrujte se v lásce,“ stálo vlastnoručně v psaní od herečky.
Svatek je spolu s manželkou velkým milovníkem divadla. „Musím ocenit dramaturga Marcela Kříže z táborského divadla, který sem zve báječné herce a dává mi tak příležitost k získání autogramů,“ vzkazuje sběratel. Pravidelným návštěvníkem je i v pražském divadle Na Vinohradech, kde už ho znají natolik, že má privilegované místo k parkování hned za divadlem.
Vzácným úlovkem je pro Svatka fotografie podepsaná při setkání s herečkou Zitou Kabátovou. „Napsal jsem paní Zitě na eldéenku do Motola, zda bych ji mohl navštívit. A skutečně nás i s kamarádem přijala,“ vypráví s nadšením. Setkání ukončila herecká legenda slovy, na které Svatek prý nikdy nezapomene: „Koukněte na ten výhled z okna, když je bouřka, začíná to nejlepší představení, které jsem v životě viděla.“ První podpis si pořídil ve dvanácti letech, ale intenzivně sbírá „teprve“ jedenáct let. Stovky fotek s autogramy má vyskládané v šesti velkých albech. S nemenší pečlivostí vede i webové stránky http://autogramysvatek.ic.cz/. „Doma mi občas říkají, že už jsem s tím trapný,“ usmívá se. Syn prý jednou podotkl, ať píše na druhou stranu fotek i ceny. „Ať mě to pak nezdržuje,“ dodal s černým humorem. Dobře ví, že otcova sbírka má velkou hodnotu.
Nejvzácnější je ale pro Svatka jen jeden podpis. Na začátku jednoho z alb se usmívá kráska s porcelánovou pletí. „Moje vysněná Audrey Hepburn. To je nejkrásnější žena, která kdy chodila na této planetě,“ uzavírá sběratel.
K žlutému Broukovi žluté lodičky
Tygrovaný, zebrovaný, plyšový, ratanový, hasičský i policejní Brouk sedí na poličce Niny Vilímkové. „Je to úchylka. Jen to tam napište,“ říká se smíchem šestadvacetiletá žena o svém sběratelství stylových autíček.
Kromě nich má doma i budík ve tvaru oblíbeného auta, ručník, pečící formu, vykrajovátka na cukroví nebo puzzle. „Pokaždé když jedu nakupovat do obchoďáku, přivezu si i nějaký modýlek. Doma ho rozeberu a natřu třeba střechu na černo, interiér udělám vínový, jak se mi líbí,“ popisuje mladá žena.
A kde tahle obsese začala? Když jí bylo patnáct, přijel na Táborská setkání kamarád ve starém Volkswagenu Broukovi. Tam se zamilovala a láska jí vydržela už jedenáct let. „Od té doby toužím po veteránovi, už to vypadalo, že na tuhle sezonu ho budu mít, ale nakonec si ještě rok počkám,“ říká Vilímková, která se zatím prohání v moderní verzi žlutého brouka, kterého láskyplně oslovuje Žluťásek, Žluťák či Ňuňu. Nedávno si k němu pořídila i lodičky ve žluté barvě.
New Beetle, i díky své zářivé barvě, budí ve městě pozornost. „Lidi se otáčí, děti mávají. A ještě lepší je to na srazech. Například spanilá jízda Prahou, kdy sto broučích aut zastaví dopravu, to je paráda. Atmosféra doplněná hudbou třicátých let je nepopsatelná,“ vypráví s nadšením sběratelka, která je i členkou Beetle klubu. Na poslední sraz ale jela v Hašlerce, veteránu maminky svého kamaráda. „Existují pouze tři kusy speciálně jako reklama na Hašlerky, má i ty bonbónové pruhy,“ dodává.
Na prázdniny do pivovarů
Když se ženou pořizoval dům v Táboře, první podmínka byla, že v něm musí být místo pro sbírku. 1780 pivních sklenic do kredence nenaskládáte. Dvaačtyřicetiletý Marián Jamrich je sbírá od dob studií. Specializuje se především na české sklo. „Přes rok jsem si o sklenice psal, prázdniny jsme pak s kamarádem strávili objížděním pivovarů a získáváním sběratelských kousků,“ vzpomíná Jamrich. Doteď se zúčastňuje i pivních burz. Aby svým koníčkem neomezoval rodinu, plánuje cesty chytře. „Domluvím návštěvu u příbuzných a náhodou je zrovna v tom samém městě burza, nebo po cestě nějaký nový rodinný pivovar, na které se teď zaměřuju,“ směje se otec pětiletého Olivera, který jednou sbírku převezme. Jistě se v ní vyzná i díky pečlivému systému tatínka. Na desítkách poliček v „pivním“ sklípku jsou sklenice vyskládané podle pivovarů a regionů, samostatné poličky má Praha, na konci mají místo slovenská a zahraniční skla. Na stole jsou v katalogu přehledně vypsané všechny kusy, sbírku doplňuje sedm set tácků, desítky zátek a několik cedulí. „Pořád ale sháním třetinkovou skleničku s logem táborského piva. Už jsem ji držel v ruce, vlastní ji kamarád sběratel. Určitě v nějaké domácnosti ještě je, jen na ní narazit,“ vzdychne sběratel a přiznává, že na návštěvách má tendenci pokukovat po poličkách, zda tam nezahálí nějaký pěkný kousek. Na otázku, jestli někdy půllitr z hospody ukradl, odpovídá diplomaticky. „Třeba tohoto Měšťana jsem do své sbírky přemístil,“ říká Jamrich a bez váhání mezi stovkami půllitrů vyvolí ten zmiňovaný. Jednou, když se rozhodl sbírku, tehdy čítající „teprve“ osmset kusů, umýt a vyleštit, strávil nad tím týden, vždy pět hodin po práci. Ani pomoct si nenechal. „Žena se mi do toho plést nemůže, natož myčka,“ přiznává s nadsázkou.
Fascinuje ji oblečení berušek
„Nesnáším čínské berušky. Nemají tak krásnou kombinaci barev, jsou invazivní a útočí na jiné berušky. To je ostatně k té Číně odpovídající,“ zahajuje vyprávění mladá táborská výtvarnice Alesa Sladolesa. Sbírá všechny možné berušky. Má jen jednu podmínku. Musí být vždy v klasické červené barvě s černými puntíky. Tento hmyz jí učaroval v prvním ročníku na střední škole, kdy dostala k narozeninám dřevěnou berušku na kolečkách. „K dárku kamarádku asi inspirovaly mé pihy,“ vysvětluje třiatřicetiletá žena. Od té doby, cokoli viděla s beruškou, ať už to byla hračka, keramika, šperk nebo tričko, skončilo u ní doma. S odstupem přiznává, že často koupila i naprosté kýče.
Její sběratelství se ale brzy spojilo s uměleckým cítěním a do červenočerné kombinace tak zahalila třeba dětský telefon, keramickou žirafu, slona či želvu, nevkusné předměty, které by jinak pro skončily v koši. Ve sbírce má Sladolesa prý přesně 333 berušek či věcí v barvách tohoto brouka, ale také dva originály od „broučího“ malíře, rodáka ze Sezimova Ústí Romana Franty. „Jednu dobu jsem se dokonce oblékala pouze do červenočerné, ale to už mě naštěstí přešlo,“ směje se výtvarnice. Fascinovaná beruščím oblečením ale zůstává nadále.
Frustraci z mateřské zachránili medvídci
Když byla Pavla Jirků poprvé těhotná, potřebovala si najít zábavu, kompenzaci za nedostatek kulturního života. „V sekáči jsem za deset korun zachránila ošklivého medvěda a dala mu jméno Hank. Tím jsem odstartovala první fázi sběratelství,“ říká osmadvacetiletá žena. Hank s ní prožil těhotenství, porod i mateřskou, při které začala na internetu hledat další medvídky. Zakládala si ale na tom, aby měli svůj příběh. Buď už museli být staří, něčím speciální, nebo opravdu zajímaví. Jedním z nich je třeba plyšák vyhlášené značky RUSS z limitované edice vyrobené pro olympiádu v Aténách. Sběratelský okruh se Jirků rozšířil s dalším těhotenstvím. „Když jsem zjistila, že budu mít holčičku, koupila jsem první panenku. Pak jsem objevovala další, některé porcelánové, jiné s ručně psaným jménem za krčkem a dvě mám vzácné hadrové s pravými vlasy,“ jmenuje sběratelka. Tento koníček jí pomáhal vyrovnat se s frustrací, kterou jí způsobovala mateřská dovolená. Panenek zvládla shromáždit na dvě stě kusů, medvídků má kolem stovky. Na některé je tak háklivá, že je dětem ani nepůjčí. „A tak stále visí ve vzduchu otázka, jestli je vlastně sbírám jako památku pro děti nebo pro sebe,“ usmívá se matka, která má sběratelství v krvi už déle. Od dětství shromažďovala zátky, obaly od sladkostí, pohlednice, plechovky, pytlíky od čajů. „Nevidím to jako úchylku, spíš formu deníku, zachycení vzpomínek. Prostě mě fascinovalo, že další generace už nebudou vědět, jak dřív vypadaly čaje, ale já je budu mít,“ uzavírá s nadsázkou Jirků.
