Naladit hlasivky a hurá na hokej

Každý vyznává jiné barvy. Pro oba ale platí, že by je nevyměnili za nic na světě. Petr Kománek i Zdeněk Hrabě to dotáhli v hierarchii hokejových fanoušků vůbec nejdál. Jeden šéfuje fanklubu hodonínských Drtičů, druhý břeclavských Lvů.

Jak dlouho chodíte fandit?
Kománek: To už je řada let. V Hodoníně jsem chodil ještě na první ligu, takže určitě od roku 1990. Bohužel řadu důležitých zápasů jsem vynechal, práce je totiž přednější.
Hrabě: Pravidelně chodím od sezony 2004, kdy se tu začal od píky znovu stavět hokej na nohy. Tam se dala dohromady skvělá parta kotelníků, kteří začali fandit v hledišti do té doby tichém, a založili tak vlastně novodobý kotel. Jeho jádro drží dodnes.

Kdy poprvé jste stáli v hledišti?
Kománek: Ještě před revolucí s dědou. To mi mohlo být tak sedm nebo osm let.
Hrabě: To už bude skoro dvacet let, kdy jsem si jako náctiletý našel s kámošem cestu na zimák.

Když to srovnáte, jací byli fanoušci dříve a nyní?
Kománek: Třeba dříve si na zápasy nic moc nechystali. Dnes je to zajímavější, diváka atmosféra strhne.
Taky bych řekl, že chování fanoušků je kultivovanější. Zase je ale problém to, že spousta lidí dává přednost informacím na internetu a na stadion nepřijde.
Hrabě: Snad jediné, co se změnilo, je to, že lidi moc nikam nechodí. Netýká se to jen hokeje, ale i dalších sportů a kultury. To se samozřejmě dotklo návštěv na stadionu, kdy všichni očekávali mnohem víc lidí, než ve skutečnosti chodilo a chodí.

Jak moc musíte svůj čas přizpůsobovat rozpisu hokejových utkání?
Kománek: Pokud mám volno, tak na hokej jdu vždycky. Samozřejmě Drtiči mě neživí, takže pokud musím do práce, tak se nedá nic dělat.
Hrabě: Od té doby, co mám rodinu, tak už se moc nepřizpůsobuji. Než přišly na svět děti, chodila na hokej se mnou i manželka. Dokonce jsme spolu jezdili na venkovní zápasy. Teď je to tak, že jsou pro mě domácí utkání týmu povinnost, bohužel na delší výjezdy už se moc nedostanu.

Jak dlouho vám zabere příprava na zápas?
Kománek: Teď už ne, v minulosti jsem byl víc zapálený. I když, pokud vytváříme nějaká chorea (transparenty a různé obrazce vytvářené fanoušky v hledišti – pozn. red.), tak to čas zabere.
Hrabě: Prakticky nic. Je nás v kotli pořád málo, aby se dalo dělat nějaké choreo, které bude stát za to, takže pravidelně nic nevymýšlíme. Je to spíš nárazově, kdy se domluvíme a něco společně spácháme.

Rozebíráte pak zápas ještě někde v hospodě?
Kománek: Spíš jsou to pozápasové analýzy. Ale taky záleží, jestli se hokej hraje v týdnu, to na hospodu není čas, protože musíme ráno do práce.
Hrabě: Samozřejmě. Bez toho to nejde.

Existuje nějaká filozofie, která spojuje hokejové fanoušky?
Kománek: Nevím, jestli se to tak dá říct. Spíš bych řekl, že fanoušky spojuje obrovská tradice místního klubu.
Hrabě: Tak obecně spojuje fanoušky zapálení nejen pro ten hokej, ale i pro podporu
svého týmu.

Stává se vám, že se kvůli hokeji pohádáte? A jak často?
Kománek: Záleží, kvůli čemu to je. Ale obecně se hodonínští fanoušci mezi sebou moc nepřou, když jde o jejich klub. Jiná je situace, pokud se bavíme o extraligových týmech. Někdo totiž fandí Kometě a někdo zase Zlínu, to si pak umíme do sebe rýpnout.
Hrabě: Stává, ale pokud jde o hokej jako takový, tak to nebývá nic dramatického. Horší je to se situací, která je aktuálně okolo klubu. Tam už názory dřou víc, ale nakonec se vždycky rozejdeme v dobrém.

Jak vaše fanouškovství snáší zbytek rodiny?
Kománek: V tomhle mám volnost, takže mi do toho nikdo nemluví.
Hrabě: Děti jsou ještě malé, tak to moc nevnímají. Žena se to snaží zvládat. Ze začátku sezony se to dá, ale jak už se blíží konec sezony a důležité zápasy, je toho i na ni hodně.

Panuje mezi Břeclaví a Hodonínem velká rivalita?
Kománek: Myslím, že mezi Břeclaví a Hodonínem je to vcelku přátelské. I když v posledním zápase se to trošku vyhrotilo, ale spíš to vyplynulo ze situace na ledě, která byla.
Hrabě: Řekl bych naopak, že je velká. Aby ne. Máme to od sebe dvacet kilometrů. Vždycky tu bude nějaké srovnávání a soutěživost, a to je dobře. Znám tam pár kluků, se kterými se rád vidím, po zápase si pogratulujeme, dáme panáka, probereme situaci okolo hokeje, a tak to má být.

Kde jsou lepší fanoušci? V Břeclavi, nebo v Hodoníně?
Kománek: Hokej v Hodoníně má obrovskou tradici a velkou fanouškovskou základnu, zatímco v Břeclavi ta tradice není taková. Ani těch fanoušků není zdaleka tolik.
Hrabě: Měl bych asi říct, že v Břeclavi jsou ti nejlepší na světě, ale dobří stejně jako ti špatní jsou všude.

Znáte se osobně s některými hráči?
Kománek: To ano, ale zase nemám ve zvyku s nimi chodit na pivo. A rozhodně jim nechodím domlouvat po špatném zápase, to bych si nedovolil.
Hrabě: S některými už dost, s některými se jen zdravíme a některé třeba ani nepozdravím, protože je bez helmy a výstroje nepoznám.

Dá se nějak spočítat, kolik vaše klubová věrnost měsíčně stojí?
Kománek: Těžko říct. Odhadoval bych to na několik stovek měsíčně.
Hrabě: Nějaké osobní peníze navíc občas za společnou věc ještě padnou, ale jinak má fanklub své členské příspěvky, ze kterých se platí všechno spojené s fanděním. Příspěvky na dopravu, bubny, vlajky a spousta dalších věcí. Na to všechno nám naše roční příspěvky pořád ještě stačí, a když peníze dojdou, dělá se třeba sbírka mezi všemi lidmi na tribuně.