Na stará kolena kulturním kaskadérem

Milan Klipec by si mohl užívat. Děti z mladoboleslavského Paprsku mají prázdniny. Stejné je to i s žáky hudební školy Art studio, kterou před pár lety založil. Sbormistr prý ale obvykle celé léto s obavami čeká, jestli se v září děti vrátí k muzice.

Jste pánem svého času, soubor má jméno. Jste spokojený? Nestěžuji si. To, co dělám, mě baví. Ale podnikatelská stránka věci je olovo na krku. Kdyby rodičům dětí, co chodily a stále chodí do Paprsku, nezáleželo na osudu sboru a nezaložili kvůli tomu občanské sdružení, asi bychom si dnes nepovídali. I tak si připadám jako kaskadér. Ale to zřejmě všichni, kdo v téhle zemi podnikají v podobné branži.

Navzdory tomu děláte dojem pohodáře.
Jestli to tak vypadá… Krušných chvilek jsem si po nuceném odchodu z domu kultury zažil dost. Když ve svém nahrávacím studiu usedám za mixážní pult, co stojí na místě někdejší pekařské pece mého táty, pokaždé rodičům poděkuji. Nebýt jich, měl bych to o dost složitější. Mám vlastní střechu nad hlavou.

Děláte tedy to, co si kdysi přáli vaši rodiče?
Určitě chtěli, aby ze mě byl slušný člověk. To snad jsem. Aspoň jsem se o to vždycky snažil. Dnes mi ale občas připadá, že zrovna slušnost je na škodu. Mnozí v ní hned uvidí vaši slabost. Jinak by se rodičům možná líbilo, že sem děti nechodí pro chleba a rohlíky. Muziku měli rádi a úctu k těm, co ji dělali dobře.

Takže jste jako kluk chodil do houslí a hrál Maláta?
Chodil jsem spíš za housle. Neměl jsem moc štěstí na učitele. Ten můj se jmenoval Veselý. Hodilo by se k němu ale spíš jméno Vzteklý. Nebavilo mě dostávat smyčcem přes prsty. Vážně to dost bolí.

Housle jste tedy jednou provždy zatratil?
Ano. Ale dařilo se mi to dobře maskovat. Rodiče si skoro rok mysleli, že ze mě třeba skutečně bude houslový virtuos. Klukovské hry, co jsem si užíval místo hodin, totiž nástroj pokaždé přežil bez újmy. Když to nakonec prasklo, dostal jsem pěkný nářez.

Na hudbu jste ale i po výprasku nezanevřel.
Mohla za to hlavně maminka. Zpívala mi krásné lidové písničky. Když jsem byl malý, líbila se mi hlavně jejich melodičnost. Časem jsem zjistil, co je v nich pravdy a moudrosti. Ale přiznávám, že ona nebyla ta hlavní, která mě nakonec přiměla, abych začal dělat muziku. Chtěl jsem být sportovním novinářem. Hrál jsem hokej, jezdil na kole. Připadalo mi, že by to mohlo být fajn povolání. Čeština mě hodně bavila a pořád si myslím, že je to krásný jazyk. Tedy když člověk ví, jak s ním zacházet.

A jaký je ten důvod, proč jste se rozhodl pro muziku? Slabost pro opačné pohlaví. Když jsme byli v prvním ročníku gymnázia na chmelu, zjistil jsem, že kluci, co zabrnkají na kytaru pár akordů, to mají s holkami mnohem jednodušší. Založil jsem si tedy rovnou kapelu. Jmenovala se Oktet. Vážně to fungovalo. Hraní mě chytlo a holkám jsem se najednou začal líbit.

Ale za vaší kariérou nakonec nestála žádná žena, že?
Ve druhé polovině šedesátých let dorazil i do Česka bigbít. Z písniček, co dělali Šlitr a Suchý v Semaforu, jsem byl úplně vedle. Taky Cortéz a Chladil byli úžasní. A ty texty! Jako z jiného světa. O Beatles už raději ani nemluvím. Tak jsem to zkoušel i já. Psal jsem vlastní muziku i texty. V roce 1967 jsem vyhrál Mladoboleslavského slavíka. Doktor Pixa, který soutěž uváděl, mě hned přihlásil na festival talentů do Jihlavy. A vyhrál jsem.

A pak přišel Vlachův orchestr a divadlo Rokoko.
A také moje zazmatkování, když jsme kvůli odvážnému nastudování Filozofské historie dostali všichni v souboru z politických důvodů vyhazov. Kdybych nebyl balík z venkova, asi bych výpověď podobně jako kolegové nepodepsal. Většina z nich získala nakonec místo v jiných divadlech. Byl jsem vděčný za kulturák v Boleslavi. Ale dnes nelituji.

Všechno zlé je tedy opravdu pro něco dobré?
V tomto případě ano. Nebýt toho, asi by těžko vznikl Paprsek a taky přehlídka písniček pro děti. Hlavně bych nepoznal tolik báječných lidí, kteří se kolem této tvorby pohybují. No a děti, které chtějí zpívat, to je kapitola sama o sobě. Jen čas utíká nějak moc rychle.

Od založení souboru už uběhlo pětatřicet let.
Ano, z holek a kluků, kteří začali v roce 1974 zpívat v Paprsku, jsou dámy a pánové. Do sboru, tedy přesněji do jedné ze čtyř jeho formací, však chodí dál. Když jsme připravovali koncert ke třicátinám Paprsku, kde se měli potkat všichni, co v něm kdy zpívali, vzniklo to nějak samo od sebe. Jen název XXL jsme nakonec změnili na Každý den starší. Sedí to.