Na Sletišti jsem přišel o olympiádu, vzpomíná Jan Železný

Před rokem hrál tenis na turnaji hokejistů, letos si něco podobného zopakoval na kurtech při červnovém Kaprega cupu osobností. A samozřejmě si nemohl nechat ujít takovou atletickou událost, jakou je vícebojařský mítink TNT Fortuna Decathlon World Class. Při letošním ročníku dokonce zaštítil svým jménem vložený závod oštěpařů. Atletika stále zůstává jedničkou v jeho životě. Předává zkušenosti mladším na pražské Julisce jako trenér Dukly Praha. A hlavně o tom mluvil v rozhovoru pro Sedmičku.

Nejdřív se ale zastavme u jiné profese, která vás v posledních dnech také dost zaměstnávala. Byl jste v organizačním týmu Zlaté tretry v Ostravě. Co jste tam měl hlavně na starosti?
To mě nezatěžovalo tak, jako trenéřina. Tam má nejvíc práce manažer, ten potřebuje dát dohromady skladbu mítinku a zajistit závodníky. Důležité je samozřejmě sehnat peníze, což je parketa pro TK plus. Já jsem dával dohromady některé věci ze zahraničí, spíš takovou komunikaci. Nebylo toho tak moc.

Trenéřina je něco jiného, ta vás pohltí dokonale?
Jasně, mám k ní nejblíž. Celý život jsem sportoval, baví mě, jsem pořád na hřišti. Ale má to i svoje stinné stránky. Když mi třeba nedávno zavolal jeden z mých svěřenců s tím, že ho bolí loket. Řekli byste: banalita. Ale já věřil, že má na to, aby hodil daleko. A těsně před závody přijde tohle. Věc, se kterou se nedá vůbec nic dělat.

Jak moc vlastně trenér může ovlivnit výkonnost oštěpaře na té nejvyšší úrovni. Z dálky to vypadá, že snad špičkoví oštěpaři ani trenéra nepotřebují. I ve vaší éře se zdálo, že snad ani nemáte trenéra?
Myslím, že trenér může pomoci hodně. Speciálně na začátku, kdy se rozvíjí technika. Moc záleží na tom, jak se ji kdo naučí. Je problém ji měnit později, kdy už je závodník starší a má zažité špatné stereotypy. Ale jasně, je to vždycky o závodníkovi, jaký má přístup, co sportu obětuje. Říkám, že závodník dělá trenéra a ne trenér závodníka. Ale občas může být podíl velký, což je pak vidět na rozdílech výkonnosti jednotlivých oštěpařů. Rozhodují tři faktory: jaký má závodník talent, jak se chce sportu věnovat a kolik mu obětuje a pak taky, jak zvládne samotné závody psychicky.

V tréninkové skupině máte tři kluky a jednu dívku. Chtějí i další trénovat hlavně s vámi, protože jste Jan Železný?
Hodně lidí na jméno slyší. Teď by to chtěly holky zkusit jako Bára Špotáková. Je potřeba, aby je někdo našel a udržel je na stadionu, sledoval je a vedl je. Právě Bára je ideální příklad. Byla výbornou vícebojařkou, ale nikdy by nedosáhla takových výsledků jako v oštěpu. Dokázala vystihnout ten správný moment, kdy se dala na oštěp. A během krátké chvíle byla v absolutní špičce.

Byl i ve vaší kariéře takový moment, řekněme zlomový, jako u Špotákové?
Já to měl jednoduché, protože mě vedl táta a to byl v celé republice nejlepší trenér na techniku. Kdyby si někdo vytáhl záznamy o tom, jak jsem házel v sedmnácti letech, tak by zjistil, že se od té doby technika moc nezměnila. Akorát v silových a rychlostních parametrech by byla jiná. Ale už v sedmnácti jsem měl techniku tak zažitou, že jsem na ni mohl navázat další přípravou. A to bylo díky tátovi. Po technické stránce uměl házet jako já málokdo na světě. Rotační technikou, která je náročná. Otec nechtěl, abych šel silově moc nahoru. Naopak jsem dělal různé další disciplíny a házenou. Pro rozvoj koordinace to bylo velmi dobré.

Jsou ještě dneska takoví tátové?
Jsou. Problém ale je, že někteří jsou tak ambiciózní, až je to nebezpečné. Ale určitě jsou rodiče, kteří by se tomu rádi věnovali. Ovšem oštěp je složitější, na pohyb velmi náročný. Největší chybou je přetěžovat mladé lidi. A to je zase problém v tom, že trenéři a závodníci jsou tlačeni rychle k výkonu. Nejlepší trenér je ten, který najde závodníka v mladém věku, a ten pak dosáhne výsledků na mezinárodních soutěžích až v dospělosti.

I v atletice jsou rodiče dětí tak přehnaně ambiciózní jako třeba ve fotbale nebo ledním hokeji?
V atletice až tak ne. Tam se nedá říct dopředu, že atlet bude házet nebo běhat a vydělá obrovské peníze. Cesta k nim je nesmírně dlouhá, a pokud se člověk nedostane mezi první tři na světě, tak si atletikou moc peněz nevydělá. Jsou jiné sporty, třeba právě hokej, fotbal a další, kde spousta rodičů vidí, že jejich kluk bude kopat v Chelsea nebo hrát NHL. Tam je to problém.

Teď mohla i kladenská atletická mládež vidět přímo naživo v akci své idoly, především Romana Šebrleho. Co říkáte na vícebojařský mítink, který má za sebou už třetí úspěšný ročník?
Cokoli, co se udělá, je pozitivní věc. A pokud jde o mezinárodní závody na takovéhle úrovni, je to ještě lepší. Čím víc se o atletice mluví, tím větší přitahuje pozornost. Jsem rád, že v Kladně takový vynikající mítink je. Teď bude důležité najít dalšího borce jako je Roman Šebrle, aby po něm převzal štafetu. Někdo, kdo přitáhne pozornost lidí. Nejsem úplně přesvědčený o tom, že až Roman skončí, budou lidé chodit jenom na cizí jména. Aby přišli, je potřeba mít kvalitního domácího závodníka, u desetiboje obzvlášť.

A když by se nikdo takový nenašel, světoví borci na Kladno nezanevřou?
Závodníci sem budou jezdit, toho se nebojím. Pokud to tady mají rádi a někdo jim to zaplatí, vrátí se. Ale potřebujete i dobrou diváckou kulisu. Ta je důležitá. Ale třeba se pletu, třeba lidé přijdou i na mítink bez Šebrleho. A hlavně doufám, že Roman ještě nekončí.

Tak mě napadá, co asi láká nejlepší světové desetibojaře na mítink zrovna do Kladna?
Desetibojů během sezony zase není tolik, každý může absolvovat tak dva, tři. V Kladně se dobře závodí a lidé to tady mají rádi. Možná našli něco výjimečného, že se jim tady prostě líbí a věří, že právě zde mohou udělat dobrý výkon. Když za to navíc dostanou nějakou solidní finanční odměnu, tak přijedou. Faktorů je víc, ale vždycky je to i o pocitu. Pokud byste dával jakékoli peníze a stadion by závodníkovi neseděl, spíš nepřijede. Je to vidět i na případu ostravské tretry. Třeba start Usaina Bolta. Byl v Ostravě ještě předtím, než se stal superhvězdou. A líbilo se mu tam. Teď už by ho chtěl asi každý mítink a peníze by na něj našel. Ale on si vybral Ostravu. Má to tam rád, vyhovuje mu termín. Je to prostě o jeho pocitu, který rozhoduje v momentu, kdy mu všichni nabízejí zhruba stejné peníze.

A asi nerozhoduje ani to, že při desetiboji se na kladenské Sletiště nevejde zrovna dvacet tisíc diváků?
Atmosféra je důležitá. Ale není rozhodující, že se na stadion vejde osmdesát tisíc lidí. Neznamená to totiž, že udělají perfektní atmosféru. Některé menší stadiony jsou lepší. Lidé tam řvou, jsou v těsnějším kontaktu se závodníky, komunikují s nimi. Když to někdo roztleská, vyhecují ho a tak podobně. To má třeba Ostrava, nejlepší v tomhle je Curych. V Bruselu je třeba větší stadion, tam zase udělaly kapely s bubny. Já osobně jsem závodil radši na menších stadionech.

Tak se vám v Kladně musí líbit a možná nejenom atletický stadion?
Je fajn, že je tady všechno blízko a třeba atletický stadion je jeden z nejkrásnějších v Česku. V příjemném prostředí a to už ovlivňuje i samotný trénink. Fakt paráda. Kolem tenisové kurty, hala, hokejový stadion, bazén, to je opravdu velká výhoda.

I proto jste podpořil vložený závod oštěpařů při vícebojařském mítinku?
Určitě je to fajn, kluci v Kladně rádi závodí. Dá se tady hodit daleko. Víťa Veselý tady hodil v loňském roce limit na olympijské hry, posunul se tehdy hodně.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy házel na kladenském Sletišti vy?
Tak to si vůbec nevzpomínám. Možná kdysi dávno, někdy v dorostu. Na závody si nepamatuji. Ale házel jsem tady v roce 2004 deset dní před aténskou olympiádou na tréninku. Bohužel jsem si tady poranil achillovku a tím pro mě olympiáda skončila. Ale ve formě jsem byl, házel jsem hodně daleko. Byl jsem ovšem přehecovanej a chtěl jsem hodit dál a dál, k devadesátce. Přehnal jsem to a druhý den jsem měl zánět v achillovce, takže na to nemám dobré vzpomínky. Ne však kvůli stadionu, ale kvůli své blbosti.