Na kole zdolal Route 66 i trasu poselstva krále Jiřího z Poděbrad

Portugalská vesnička, vedro, polední siesta. I pes u cesty leží jako polomrtvý. Z klidu ho vyruší až cyklista z Čech, a tak mu chce dát co proto. „Měl jsem toho dost, jel jsem z posledních sil, ale nechat se pokousat od psa, to jsem tedy nechtěl,“ popisuje František Šesták z Blatné scénu, kdy si málem sáhl na dno svých sil. Nasadil největší tempo, kterého byl schopný, a zjistil, že tělo má ještě rezervy. Kdyby neprozradil svůj věk, mohl by si deset až patnáct let bez problémů ubírat.
Výčet Šestákových cest a počty najetých kilometrů jsou neuvěřitelné. V letech 1996 až 2003 projel na kole sto dvacet alpských průsmyků. V dubnu 2005 se vypravil z Čech až na „konec světa“, což je nejzápadnější výběžek Evropy, kterému se říká Finisterre. O dva roky později vyrazil na matku cest – americkou Route 66, původní silnici, protínající Ameriku od západu na východ. Zdolal i Panevropskou cyklotrasu Praha – Norimberk Štrasburk – Paříž, kterou v dubnu 2008 otevřeli v Norimberku. A výčet stále ještě nekončí. V červnu loňského roku si Šesták spolu s dvaceti tisíci cyklisty střihl cyklomaraton ve Švédsku. Stihl dělat i doprovod europoslanci Edvardu Kožušníkovi na trase Praha – Štrasburk a projel trasu bývalé železné opony od Baltu k Jadranu. S cyklistikou začal navážno ve dvanácti letech. Po vojně zkoušel fotbal a hokej. Kolo ho znovu vzalo v padesáti po operaci kolene, kdy mu lékaři cykloturistiku doporučili. Do roku 2004 se úspěšně věnoval závodní silniční cyklistice. Dva roky byl mistrem Jihočeské amatérské ligy v kategorii nad šedesát let, jezdil i mistrovství světa a Evropy veteránů. „Teď už jezdím jen příležitostné maratony na horských kolech kvůli atmosféře závodů a abych podráždil o desítky let mladší závodníky,“ usmívá se devětašedesátiletý dobrodruh, který o svých cestách napsal dvě knihy. Zdraví si kontroluje a nic mu nechybí.
První velká cesta byla splněným snem. Začala 19. dubna 2005. S Františkem Hejtmánkem se vydali po stopách poselstva krále Jiřího z Poděbrad.„Trasu jsem vymyslel a tři čtvrtě roku připravoval. Hlavní místa jsem vybíral podle Jiráskovy knihy z Čech až na konec světa. Měla 6087 kilometrů. Kopírovala cestu králova švagra Zdeňka Lva z Rožmitálu před 540 lety, kdy se vydal hlásat slávu Čech. Jeli jsme osmašedesát dní, přes deset států a dojeli až do Portugalska,“ vypráví.
Největší zážitek byl z poutního místa Santiago de Compostela, kam jeli Svatojakubskou cestou, a které bylo zastávkou před mysem Finisterre – koncem světa.
Na každém kole vezli pět brašen, stan, spací pytel. Jídlo si kupovali po cestě. Denně snědli čokoládu. Večer si dávali víno a sýry. Spali v kempech, na sportovištích, v klášterech, ve školách a ubytovnách. Spojení s domovem měli přes mobil nebo veřejný internet. Nejdobrodružnější byl ale dárek k šestašedesátinám. Cesta napříč Amerikou. Po nejstarší silnici Route 66, první transkontinentální dálnici v USA, dlouhé 4135 kilometrů. „S kamarádem z Plzně jsme odlétali z Mnichova do Los Angeles. Trasu jsem naplánoval od západu na východ. Schválně, abychom měli vítr v zádech,“ vypráví Šesták.
Nejdůležitější bylo zázemí. V Los Angeles jim ho zajistil kamarád, kterého František Šesták našel za zajímavých okolností. „Jednou jsem doma poslouchal rádio a moderátor řekl, že dostal zprávu od Jana Škacha z Chicaga. To jméno mi něco říkalo. Byl to můj spolužák. Přes moderátora jsem se na něj dostal. Když jsem mu o cestě napsal, řekl, že jsem blázen,“ vypráví. Los Angeles projížděli dva a půl dne. Drželi se map a autobusových linek, aby se dostali ven z města. Překonávali i únavu z devítihodinového časového rozdílu.
Na kolech byli raritou. Cestovali Kalifornií, pouštěmi, indiánskými územími, velkoměsty. „Největší problém byl s vodou. Počítali jsme tak osm až deset litrů tekutin na den. Trasy byly dlouhé, spíš jsme pili než jedli. Zhubl jsem asi sedm kilo,“ vzpomíná Šesták. V přírodě nikdy nespali. Denně museli šlapat od motelu k motelu. „To jsem měl zmapované, ale někdy se i mapy zmýlily. Třeba když byla stará silnice nahrazená dálnicí. Nejsem lehkovážný a nic nenechávám náhodě, plán připravuji dokonale. Předvídat nejde nic, proto je třeba se nechat dobře pojistit,“ zdůrazňuje.
Nebezpečím byl hmyz a chřestýši. Spoléhali, že v případě nouze jim pomohou lidé z aut a motorkáři. „Na dálnicích, které jsou přetížené náklaďáky, se rychle nejezdí. Souběžně se silnicí vedou železniční tratě. Někdy jsme napočítali až sto vagonů,“ říká. Letenku měli na pětatřicet dní. Nechávali si rezervu na zdravotní nebo technické problémy. Nic se jim nepřihodilo, a tak měli v Chicagu, kde byl cíl trasy, devět dní času. Dalším zážitkem byla cyklotrasa Praha – Paříž. Bývalá obchodní stezka. Po šestnácti tisících kilometrech se pustil sám. „Na dlouhých trasách jsou osobní problémy, které se doma zdají neřešitelné, nicotné,“ tvrdí Šesták.
Maraton ve Švédsku vedl po obvodu jezera. Dvacet tisíc cyklistů na úseku tři sta kilometrů. „Jel se mnou kamarád Jan Kára z Blatné, který tam dělal velvyslance. Startuje se nepřetržitě celou noc. Po minutě. Pět tisíc závodníků to vzdalo, my jsme dojeli do cíle jako sedmitisící,“ poznamenává.
Do Štrasburku jel jako sudí sázky. Doprovázel europoslance Edvarda Kožušníka, který se vsadil, že pokud ho zvolí, na první zasedání pojede na kole,“ uvádí vytrvalec. Panevropskou cestou najeli asi 850 kilometrů. V hotelu ve Štrasburku mu ale zloději ukradli kolo.
Poslední velká cesta byla ke dvacátému výročí pádu železné opony. Vedla od Baltu k Jadranu a měřila 2600 kilometrů.
„Nevím, kde beru energii, kolo mi neškodí, neunavuje a dělá mi radost. Zkraje bolí nohy, ale mám speciální oblečení, sedlo a vysezený zadek. Nejezdím na drahém kole. Jen musí být pevné, aby uneslo náklad a vydrželo terény,“ dodává.