Na dluh přírodě
Nemůže jí vypěstovat tuny, stará se o ni tradičním, časově náročným způsobem. Beru, že v hodnotě vypěstovaného se odráží i kvalita lidské práce. Je jednou z mála, kdo hospodaří stejně, jako u nás hospodařili lidi před sedmdesáti lety. Co se tedy změnilo? Přibylo lidí, aut, elektronický průmysl chrlí neustále nové výrobky. Každý pod vlivem reklamy utrácí víc, než by potřeboval. Asi neodhadnutelně se v obchodech zvýšil sortiment potravin, které samozřejmě nedodávají malopěstitelé. Obchodní společnosti tlačí prvovýrobce ke snížení výkupních cen. Potřebují, aby zboží bylo na širokém trhu konkurence schopné. Na pultech je všeho spíš přebytek, než dostatek. Troufám si říct, že si od přírody bereme na dluh víc, než si můžeme dovolit. Jsme odkázaní jeden na druhého a přestáváme být soběstační. Jednou se takový systém může zhroutit a kdo má možnost, nebo si umí sám něco vypěstovat? To potom umřeme hlady?
