Mláďata jsme zachránit nedokázali
Když se řekne požár, zcela jistě se mi vybaví oheň v lese. Zažila jsem ho jako jedenáctiletá holka. Tenkrát jsme si šest dětí-spolužáků hráli v lese.
Byl to den jako každý jiný, lezli jsme po skalách a stavěli si v nich úkryty. Ze hry nás vyrušil kouř.
Vyšli jsme z lesa, abychom se podívali směrem za něj, na jeho druhý konec. Skutečně tam k obloze stoupal dým. Všichni jsme se rozeběhli zjistit, co se na místě děje. Za lesem nebyl žádný táborák, jak jsme se cestou dohadovali, ale hořela louka. Nenapadlo nás nic jiného než si sundat mikiny a běžet je namočit k nedaleké řece.
Vyzbrojeni vědomostmi z tábornických oddílů jsme se pustili do hašení. Oheň byl nad naše síly. Polykal trávu, keře a olizoval i okolní stromy. Na nebezpečí jsme v tu chvíli nemysleli. Nejvíce nás trápily zvuky jen pár metrů od nás. Byli to asi malí zajíčci.
Snažili jsme se k nim dostat, ale ohromný žár a občas vyšlehnutý vyšší plamen těsně před námi nám to nedovolily. Srdceryvné pískání brzy utichlo. Věděli jsme, že to nemůžeme zvládnout, ale neměli jsme čas se dohodnout, kdo z nás poběží zavolat pomoc.
Netrvalo dlouho a hasiči opravdu přijeli. Na úzké lesní cestě zastavilo několik cisteren. Když bylo po všem a z louky zbylo jen mokré spáleniště, zavolal si nás jeden z nich k sobě. Pořádně nám vynadal a zapsal si naše jména a školu.
Tím nás vyděsil. Báli jsme se, že si bude na nepřivolání stěžovat. Nebylo tak pro nás žádným překvapením, když se během několika málo dní objevil v naší třídě spolu s ředitelkou školy. Už to začalo, podívali jsme se na sebe. Proto nás pořádně udivilo, že jsme místo dalšího pokárání dostali velkou pochvalu.
Oficiálně předaný diplom měl nadpis „Za statečnost“.
