Minuta ticha za tele
Dostal jsem ho k desátým narozeninám a po celé odpoledne nesundal ze zad.
Tele. S tornou pošitou telecí kůží jsem se zařadil mezi elitu našeho skautského oddílu. Aspoň do té doby, než jsem s ní vyrazil na první víkendovou výpravu. Při pátečním balení jsem totiž zjistil, že se do telete skoro nic nevejde. Patery vlněné ponožky, spodky, dva svetry a buchtu od babičky jsem musel přibalit do druhého růžového batohu, který jsem před cestou instaloval na hruď. Když jsem takto vymóděný přišel na nádraží, byl to jedním slovem propadák. Okamžitě jsem byl ocejchován titulem masňák čili takytáborník. Za pár let sežrali tele na půdě moli. Na tuto úsměvnou historku jsem si vzpomněl díky trampům z dalšího dílu seriálu o subkulturách. Věčnou slávu mému teleti!
