Mikoláše Alše Vodňanští nepustili, dokud nedokončil kousek výzdoby kostela

Neustále otevřená galerie pod širým nebem, kterou po řadu desetiletí vidí nespočetné množství návštěvníků. Možnost promlouvat k divákům tímto způsobem, učit je české historii a připomínat slavné momenty dějin vyhovovalo umělci Mikoláši Alšovi, rodákovi z Mirotic na Písecku.
Fresky, nástěnné malby i sgrafita vyvedená podle malířových návrhů jsou i na několika budovách na Písecku a Strakonicku. K nejmonumentálnějším patří výzdoba děkanského kostela ve Vodňanech, svůj půvab má i bývalá strakonická radnice, později gymnázium, dnes základní škola.
K Písku zase neodmyslitelně patří hotel Otava, původně nazvaný U Arcivévody Františka Ferdinanda a později podle svého majitele Dvořáček, kde do jedenácti volných polí mohl Aleš vložit vzpomínky na město svých studií.

Pocházel z rodiny obecního písaře

Alšova cesta za uměleckou kariérou začala v obyčejné doškové chalupě v Miroticích v roce 1852. Narodil se jako třetí a nejmladší syn v rodině obecního písaře. Po nepříliš úspěšném studiu na píseckém gymnáziu a později reálce se vydal Mikoláš přímou cestou na pražskou Akademii.
Mezitím mu umřeli oba bratři, starší František na tuberkulózu, mladší Jan snad spáchal sebevraždu z nešťastné lásky, rodinná tragédie usoužila i jeho matku. Pozdější úspěšný umělec, který žil až do konce života v Praze, se do rodného kraje vracel pouze za otcem a strýcem, ale i ti brzy zemřeli.
Přesto na Písecko nezapomněl a když se mu v roce 1896 otevřela možnost pracovat na výzdobě právě přestavovaného kostela ve Vodňanech, rád souhlasil. Pomáhali mu architekt Rudolf Štech z Plzně a malíř Josef Bosáček z Příbrami, který věrně přenášel Alšovy rozměrné črty na stěny domů.
„Investorem bylo tehdy město. Alšova fantazie musela být ohromná, když si uměl představit jednotlivé lodě, dnes celé pokryté výmalbou s úžasnou dynamikou. Traduje se historka, že na Alše Vodňanští čekali na nádraží, odvezli ho a nepustili dřív, dokud zase kousek nedokončil,“ vypráví Jitka Velková, ředitelka Městského muzea a galerie Vodňany.
V zdejších sbírkách jsou dodnes k vidění ve velkém sále Alšovy kresby z let 1895 až 1897, které zobrazují například svatého Václava, Ludmilu nebo Vojtěcha. Právě podle nich malíř Bosáček vyzdobil vodňanský kostel Narození Panny Marie.
Na samém sklonku devatenáctého století dostal Aleš příležitost ozdobit svými díly Písek. Architekt Štech stavěl v roce 1899 pro lékárníka Dvořáčka hotel a pro svého dvorního malíře přichystal jedenáct volných „pláten“ přímo na hlavní fasádě domu. Novorenesanční budovu pojal Aleš jako oslavu rodného kraje. Nechybí například výjev Voraři na Otavě nebo Městská slavnost v Písku, kde v průvodu místní představitelé nesou obraz zázračné Madony.
Všech jedenáct velkých kartonů dokončil Aleš v Praze za pouhých pětapadesát dní. Do Písku je přivážely vlaky a náměty do omítky přenášel znovu Josef Bosáček. Ryl je obyčejným kuchyňským rydlem.
„Aleš si Bosáčka oblíbil, dokázal totiž jeho návrhy přenášet nejvěrohodněji. Stali se doživotními přáteli a spolupracovníky,“ podotýká Jiří Egermaier ze Strakonic, praprasynovec malíře Bosáčka, o kterém vydal knihu Zapomenutý Josef Bosáček a jeho galerie pod širým nebem. Stopu zanechal Aleš také na školní budově v Protivíně, která stojí na samém kraji města ve směru na České Budějovice. Zakázku tentokrát nezískal přes architekta Štecha, oslovil ho přímo stavitel školy Václav Tomsa z Vodňan.
Sedm kartonů do omítky a do barvy v letech 1902 až 1903 opět přenesl Bosáček. Výjevy jsou ze školního prostředí. Na západním štítě zaujme například svatá Ludmila vyučující svatého Václava nebo Jan Ámos Komenský u globusu, kterak cosi vysvětluje žákovi.
Neméně zajímavou zakázku dostal pak Aleš ještě ve Strakonicích. V roce 1903 tam mohl navrhnout hlavní výjevy pro čelní fasádu tehdejší radnice s číslem popisným jedna.
Pestré propletence květů, ornamentů, úponků doplňuje znak města a český lev. V polích na věži pak na Strakonické shlíží postavy Spravedlnosti a Samosprávy. Přestože novorenesanční budovu nestavěl Štech, ale stavitel Antonín Albert, stejně dokázal architekt pro své přátele nabídku získat.
„I když na této stavbě neměl žádný podíl, staral se. Štech psal Alšovi v dopise: Arci bych si vymiňoval, aby to zase dělal Bosáček, po něm ty věci nejlíp vydrží,“ doplňuje Egermaier. Původní Alšovy kartony ke strakonické radnici se nedochovaly. Sgrafita prošla již několika restaurátorskými opravami, naposledy na nich v roce 1992 pracoval akademický malíř Alois Martan za pomoci architekta Jiřího Čecha.
Pokud by divákům nestačila Alšova písecko-strakonická galerie, mohou se vydat do Plzně, kde najdou množství podobně provedených domů, nesmí zapomenout ani na Rottův dům na Starém Městě v Praze. Ale vynechat by určitě neměli rodné Mirotice. V tamním památníku se dozví nejenom o významném loutkáři Matěji Kopeckém, ale hlavně o osudech Mikoláše Alše a celé rodiny slavného malíře.
„K vidění je u nás malířova úmrtní postel nebo osobní předměty jeho ženy Mariny a dětí. Také máme několik mistrových děl, třeba návrhy do Špalíčku pohádek, pověstí a přísloví, nově i pozlacenou lunetu,“ láká návštěvníky Hana Lišková, průvodkyně po památníku.
Otevřeno tam mají denně kromě pondělí od devíti do čtyř hodin odpoledne, včetně víkendů.