Měli jsme IQ 151
Nevím sice, jaké informační technologie bude jednou používat můj syn, ale je mi jasné, že až si nastřelí svůj první pětisetgigový piercing od Microsoftu do nosu, bude v tom mít zároveň webkameru, která živě přenese moji první reakci na server www.fotrprudi.cz. Jsem na tuto situaci generačního technologického střetu už dávno připraven. A hodlám svého potomka ohromit vyprávěním o jedné horké novince výpočetní techniky mého mládí. Byl to legendární školní počítač IQ 151 z 80. let (32kB, 10kg), který se proslavil svou neuvěřitelnou rychlostí, se kterou byl schopen v tuhé zimě vytopit celou místnost. (Většinou stačilo nechat ho dvakrát za sebou vynásobit tři čísla.) Naopak v létě jsme díky němu z kroužku výpočetní techniky chodili podstatně zpocenější než z hodin tělocviku. „Počítače jsou budoucnost,“ říkal nám tehdy náš mírně přihřátý vedoucí kroužku, když otvíral všechna okna v místnosti, aby se nám IQéčko nezavařilo. K budoucnosti jsme tehdy nezadržitelně mířili mílovými kroky robota Karla, kterého jsme se ve stejnojmenném programovacím jazyku snažili přimět k tomu, aby se v síti políček konečně pohnul z místa. Každý malý krok, který Karel udělal, znamenal velký skok pro nejbližší trafostanici. A pamatuji si, jak jsem na svou první lásku na základce udělal hluboký dojem tím, když jsem svým prográmkem donutil Karla udělat dva kroky rovně a následně vpravo vbok. Zvlášť, když se pak z počítače zvedl lehký dým a vyletěly pojistky. Až tohle můj potomek uslyší, určitě se chytne za nos. Už jen proto, aby z toho pětisetgigového piercingu rozeslal všem kamarádům a kamarádkám odkaz na video s názvem „Hodně megahustá vzpomínka mýho fotříka.“
