Má kalendáříky ze 115 států světa

Co má společného zpěvák Robbie Williams s panenkami voodoo, stovkami zvířátek nebo kubánskými vůdci? Jednoduchá odpověď. Všichni zdobí malé obrázkové kartičky s daty na zadní straně, které se vejdou do kapsy nebo peněženky. Pochlubit se jimi může Zdena Smetanová z Tábora. Největší sběratelka kalendáříků v Česku.
„Zrovna mi přišla obálka z Moskvy,“ drží v ruce balíček polepený známkami sedmašedesátiletá bývalá úřednice. Desítky kartiček se stručným vzkazem psaným azbukou chodí na její adresu od ruského kolegy, taktéž sběratele. A ještě z Běloruska, Německa, Polska nebo třeba Slovenska. Odpoledne přijde na řadu podrobné třídění, srovnávání a řazení. U drobných plakátků tráví Smetanová denně hodiny. Správně je zaevidovat do speciálních sešitů není jednoduché. Má jich totiž 143 tisíc.
„Na kalendáříky může dát člověk úplně všechno. Tedy obrázky a věci, na které se nevztahují autorská práva. Za ostatní musí zaplatit. Reprodukce jednoho Muchy vyjde například na pět tisíc korun,“ říká a listuje pečlivě srovnanými šanony.
Kalendáře soustavně řadí zhruba dvacet let. „Jsem člověk, kterému trvá, než něco vyhodí. Takže když už se mi nevešly do krabice od bonbonů, začala jsem sbírat,“ vypravuje.
Její portfolio skýtá nepřeberné množství motivů. Rusové si libují v obrázkách amerických herců a zpěváků, Španělé nebo Argentinci mají často v sériích církevní obrázky nebo přírodu. V deskách jsou kartičky celkem ze 115 států světa. Mezi exotikou z Qataru, Zairu, Vannatu, Kuvajtu nebo z Pobřeží slonoviny vybírá ty čínské s tanečnicemi, jsou její nejoblíbenější. Od roku 1923 má Smetanová nepřetržitě ve sbírce zastoupený každý rok. Někdy jen desítky, jindy jsou jich tisíce. V rukou psaném seznamu je pak nejstarší letopočet 1897, jeden z prvních kalendáříků vůbec. Koupila ho od sběratelky, která rozprodávala své zásoby. Nejdražší ale nebyl, ten s motivy kreseb Leonarda da Vinciho ji stál tři sta korun, je z roku 1915. Jeho přesný příběh stejně jako většiny ostatních nezná, sehnala ho na burze před deseti lety. Mohl patřit člověku, kterému na sběratelské hodnotě nezáleželo a kartička postupně získávala na ceně. Jinak totiž lidé své kousky vyměňují, nebo prodávají zhruba po dvou korunách.
„Nejtěžší bylo shánění kalendáříků ČSOB. Banka je vydala v roce 2007, na kalendáriu měla vlastní adresu každá pobočka. Obvolávala jsem je, z Karviné jich poslali asi čtyřicet,“ popisuje členka Klubu sběratelů kuriozit Praha. Ten jí udělil titul největší sběratelky kalendáříků v republice za rok 2006 i za letošek.
A že jsou obrázky někdy kýčovité a nevkusné? „Jsou témata, která nemusím, třeba odvážné akty. Ale vydávají je také,“ komentuje Smetanová a ukazuje smývací kartičku, stačí přejet prstem po povrchu a lidé na obrázku přijdou o své oblečení během pár vteřin. Mezi kurióznější a tím pádem také nejvíc ceněné patří třeba i český kalendář na rok 2028, který vznikl tiskovou chybou.
Její krevní skupinou jsou ale kominíci pro štěstí nebo série zvěrokruhů a reprodukce umění. „Kdybych prodala sbírku, tak má táta na nové auto,“ směje se majitelka, kterou kalendáříky a jejich směna vyšly už zhruba na tři sta tisíc korun.