Ležet na střepech je nejlepší dovolená
Smažíte řízky a nemůžete najít obracečku? Petr Fiedor vám je ve vařícím oleji obrátí holou rukou. Ocitli jste se nešťastnou náhodou v hořícím autě? Modlete se, ať je Petr Fiedor nablízku. Díky své profesi dokáže pomoct i ve zdánlivě bezvýchodné situaci.
Na vyholené hlavě si pěstujete dva čertovské růžky z vlasů. Proč?
Kolik jste viděl lidí, kteří mají na hlavě rohy?
Žádného, kromě vás.
To je ten důvod. Mě si budete pamatovat. Růžky si pěstuju od roku 2001. Vzniklo to tak, že jsem chtěl svým vzhledem naznačit, že pracuju s ohněm. A pak jsem zjistil, že si mě kvůli tomu lidi nejen natrvalo zapamatují, ale navíc se mi hned ukážou ve svém skutečném světle. Třeba nedávno v Brně
na nádraží jsem si kupoval lístek do Prahy a prodavačka se začala hystericky smát a volat: Máňo, hele, už jsou tady pro tebe! Naklonil jsem se do okýnka a řekl: Omyl, madam, já jsem tady pro vás. Takže takhle podle první reakce lidí poznám, jestli jde o povrchního pitomce, který mě odsuzuje, i když o mně nic neví. Anebo jestli je to upřímný, tolerantní člověk se smyslem pro humor.
Kdy jste udělal první kousek, že si vaši rodiče řekli, z toho kluka něco bude?
To se nikdy nestalo. Naši spíš vždycky říkali: A nešlo by to dělat spíš jako koníčka? Každé dítě si rádo hraje se sirkami, jenom mně to vydrželo až do dospělosti. Táta se věnoval historickému šermu. Jako malý jsem viděl zblízka i plivače ohňů. To bylo ono! Naštěstí táta brzy odhadl, že na svoje hraní s ohněm jdu s rozumem a nebrzdil mě. U nás doma se razila zásada: Dělej, co tě baví, ale buď v tom dobrý. Dnes považuju oheň za svého přítele, kterého si vážím a respektuju ho. Myslím si, že vím o ohni tolik věcí jako málokdo.
Jaký je o něm nejčastější mýtus?
Že existuje studený oheň. Nikdy nic takového nebylo a není. Každý plamen pálí.
Jako fakír taky ležíte i chodíte na střepech. Pořezal jste se někdy?
Za dobu, co pracuji se sklem, což je nějakých sedmnáct let, jsem se pořezal jen dvakrát. A to mám průměrně padesát vystoupení ročně. Jde o to pořád se soustředit.
V čem je podstata práce fakíra?
V Pelhřimově se při rekordmanských akcích říká: Člověk vydrží třikrát víc, než si myslí, a sedmkrát víc, než si myslí jeho matka. Lidé mají od přírody jednak pud sebezáchovy a jednak práh bolesti. Obojí nás chrání před zraněním. Do mnoha věcí nejdete preventivně proto, že víte nebo si pouze myslíte, že byste se mohl zranit. Když se riziku přece jen vystavíte, tělo vás pomocí bolesti varuje a odrazuje. Podstatou práce fakíra je překonat práh bolesti, ale nepřekročit hranici zranění. Bolest se ohlašuje poměrně dlouho předtím, než ke zranění dojde. Fakír má tedy dost prostoru pro své umění. Každý se samozřejmě snaží dostat co nejblíž ke hranici zranění, ale dobrý fakír ji nikdy nepřestoupí.
Loni jste si jako dárek k narozeninám dal překonání dosavadního rekordu v ležení na rozbitém skle. Vydržel jste na něm nepřetržitě deset dní. Co jste při tom prožíval?
Vědomý stav smrti. Absolutní ponoření do sebe. Byla to prostě úžasná dovolená. Na poslední tři dny jsem si nechal zakrýt oči a zacpat uši a pusu. Poměrně brzy jsem začal slyšet hlavou jako takovou. Už druhý den jsem dobře rozeznával hlasy lidí, kteří si spolu šeptali čtyři metry ode mě a navíc za zavřenými dveřmi. Skvělá zkušenost netušených možností lidského těla i ducha. Na posledních dvanáct hodin jsem si kolem krku dal ostnatý drát a pod sebe mi asistenti nasypali ještě připínáčky a žiletky. Pak akce skončila a asistenti říkali: Tak se probudíme. Otočil jsem se na bok a řekl jsem: Ještě chvilku. Jestli se někdy najde někdo, kdo by takovou akci sponzoroval, podniknu ji rád na ještě delší dobu.
Kromě fakírství a rekordmanství se věnujete obrovskému množství aktivit. Co je jejich společným jmenovatelem?
Aplikovaná psychologie. Hodně mě zajímá, co se podvědomě děje v lidské mysli jako reakce na to, co se okolo nás denně stává. Ať už jde o obyčejné věci anebo šoky. A samozřejmě mě zajímá lidské tělo jako takové.
Máte v někom vzor?
Ve svém tátovi. Mám ho moc rád, nikdy mě do ničeho nenutil a jsem mu za to vděčný. Spoustu vlastností jsem po něm podědil. Často mi říká: Synu, ty jsi celý po mně. Ty se taky hrabeš úplně do všeho.
Život Petra Fiedora
Narodil se 16. května 1979 v Táboře. Žije střídavě po celé České republice. Nyní bydlí na zámku v Chotovinách.
Vyučil se strojním mechanikem pro ocelové konstrukce. Od roku 2002 se živí jako profesionální fakír, kaskadér a rekordman. Kromě toho se věnuje mnoha dalším oborům, například designerství, zahradnictví či masážím.
Kromě vlastních akcí vystupuje v televizních pořadech a spolupracuje se známými umělci. Je držitelem mnoha rekordů, českých i světových. Své místo má i v Guinnessově knize rekordů.
Miluje Švédsko, myšlení tamních lidí a jejich přísloví: „Co nemá duši, nemá cenu.“
