Levá, pravá. Raz, dva. Na kolečkách a s hůlkami dojeli až k moři

Pět set pět kilometrů za třicet sedm a půl hodiny. Na terénních bruslích, kolečkových lyžích a inlinech trasu urazila pětice sportovců z Liberce a Jablonce nad Nisou v rámci expedice Rollski Liberec – Baltické moře. Liberečan Robert Tišer navíc jako vůbec první Čech urazil celou trasu od pramene Nisy v Nové Vsi u Jablonce až k moři na terénních bruslích. Žádnou speciální přípravu na cestu členové expedice neměli, protože jako celoročně aktivní sportovci mají natrénováno.
Ukázalo se, že nejdůležitější bylo správně zabalit. „Celou trasu jsme se rozhodli absolvovat alpským stylem. To znamená, že všechny věci potřebné ke spaní, jízdě i cestě si každý sám vezl na zádech v batohu,“ říká Robert Tišer.

Nepřekonatelná tíha

Zatímco jeho kolegové si vezli v batozích na zádech osmikilový náklad, on sám měl v zavazadle naskládané věci vážící třináct a půl kilogramu. To se mu později málem stalo osudným. „Do batohu jsem musel uložit všechno. Oblečení, iontové nápoje, já si tam navíc přibalil karimatku a stan, těžký fotoaparát a pak se ještě zvýšila váha naplněním vaku na vodu. Moji kolegové vezli jen celtu a velké odpadkové pytle na ležení,“ vysvětluje Tišer. První noci se mu sice leželo pohodlněji, ale hned třetí den expedice kvůli tíze na zádech přišla krize.
„Už jsem to chtěl vzdát. Kolegové o tom ale nechtěli ani slyšet a na gumě mě kus cesty táhli za sebou, nechtěli mě opustit,“ líčí jednu ze strastí cesty Tišer. Nakonec některé věci z batohu vybalil a poslal v balíku domů. „Hrozně se mi ulevilo, když jsem měl o čtyři kila lehčí batoh. Zrychlili jsme a já překonal krizi,“ říká sportovec.

Zklamání z moře

To ovšem nebyla jediná komplikace cesty. Hned v úvodu například Josef Vejnar zlomil hůlku. „Bylo to asi po čtyřiceti kilometrech cesty, někde u Görlitz. Vyztužil jsem ji, slepil a jelo se dál. Zbytek cesty naštěstí už vydržela,“ vzpomíná na jeden z karambolů Vejnar. Několikrát členové expedice měnili i kolečka, ale žádná výraznější závada jejich cestu nezkomplikovala. Dobrodružství na cestě si pětice sportovců užila i při nocování. Jednou spali pod mostem, jindy u cesty. V jednom případě vzali za vděk dřevěnou boudou ornitologů, která slouží pro pozorování ptáků. V průměru jela expedice rychlostí třináct kilometrů v hodině, na dobrém terénu se svezli členové i rychlostí dvaadvacet kilometrů za hodinu. „Snad nejhorší bylo projíždění městy i vesnicemi. Všude mají zámkovou dlažbu nebo kočičí hlavy a po nich nelze jezdit s využitím hůlek. Cesta bez nich nás pokaždé stála hodně sil i času,“ vzpomíná Tišer. Naopak nadšení byli z místních cyklotras. „Pro mě byla největším zážitkem jízda po rovině asi devadesát kilometrů dlouhé, po cyklostezce, která navíc byla skvěle značená snad každých sto metrů,“ vypráví Vejnar. A největší zklamání? Moře. „Když jsme konečně dojeli poprvé k moři, do města Reith, zklamalo nás, co jsme viděli. Špinavou vodu, sinice, Štětínský záliv je také docela ošklivý a navíc voda nebyla téměř slaná, protože se do ní vlévá řeka,“ vypráví Tišer o cíli cesty, ke kterému dojeli 6. srpna v 19.59 hodin.

Vítala je povodeň

Zpátky domů jela pětice vlakem. „Podařilo se nám koupit skupinovou jízdenku za neuvěřitelných sedm euro padesát, a mohli jsme jezdit po celém Německu. To bylo prostě skvělé,“ popisuje Vejnar další z okamžiků, který expedici nadchl. To ale opadlo ve chvíli, kdy se přiblížili k českým hranicím. Region totiž akorát postihly povodně, které jim zkomplikovaly cestu domů. „Vlak končil už v Görlitz, protože voda podemlela koleje do Žitavy, a tak nás dopravce odvezl dál taxíky. V Žitavě jsme přečkali noc na nádraží a ráno vyrazili po kolejích do Hrádku nad Nisou. Byla to jediná možná cesta,“ dodává Tišer. Po úmorné cestě po pražcích, kdy cestou viděli zatopená místa, kterými projížděli po cestě k moři, pak konečně dorazili šťastně domů. Z Hrádku už si je odvezly rodiny.