Lásku prověřilo šedesát let

Přerov/ Manželé Čechákovi slavili v sobotu na přerovské matrice diamantovou svatbu. Prožili spolu dvacet dva tisíc dní a za tu dobu si rozumí i pouhým pohledem do očí. Když mají podniknout vzpomínkovou cestu do časů mládí, pan Rostislav šibalsky mrkne na manželku a ta má jasno - je výřečnější, a proto má raději mluvit ona. A když mají vstoupit do obřadní síně, dojatá paní Jiřina se podívá na svého muže a ten už pro ni pohotově vytahuje kapesník. Po šedesáti letech společného života netřeba větších slov.

Vzpomínali rádi

Seznámili se krátce po válce. Paní Jiřina měla čerstvé vysvědčení z obchodní akademie a chystala se na práci úřednice. Její muž ovládal obuvnické řemeslo a začínal si budovat svou živnost. Jednou se ve své rodné Čekyni vydal na taneční zábavu a tam potkal milou dívku z blízké vesnice. O pět let mladší slečna Jiřinka mu padla do oka a on zase jí. Tak prozaicky se zrodila jejich láska. „Brali jsem se 3. září roku 1949 v Rokytnici. Vzpomínám teď často na maminku, která mi tehdy říkala: život ti uteče tak rychle, jako když prosypeš písek mezi prsty. Teď její slova chápu. Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že to nemůže být tak dávno,“ říká jednaosmdesátiletá Jiřina Čecháková. Její muž souhlasně pokyvuje. Dlužno ale podotknout, že právě on byl v začátcích manželství pro svou ženu velkou oporou. Těžce onemocněla infekční žloutenkou a jeho náklonnost ji mnohdy držela nad vodou. „Před devatenácti lety jsem měl velké zdravotní problémy zase já a žena mi byla v těžkých chvílích na blízku,“ podotýká s dojetím v hlase Rostislav Čechák. Oba manželé se shodují, že láska, úcta, tolerance a porozumění nebyly na jejich společné cestě prázdnými frázemi. A přitom se nedá říct, že by jejich život byl jen pohádkou.

Babička s dědou

Zatímco se jejich vrstevníci těšili z dětí, na Čechákovi se až po dlouhých třinácti letech usmálo štěstí a dočkali se první a jediné dcery Jany. Do té doby pracovali v Přerovských strojírnách, měli své zájmy, koníčky a přátele, ale až díky dceři začal být jejich život barevnější a veselejší. Postupem let navíc přibyly Čechákům do rodiny další velké lásky - dva vnuci, vnučka a pravnouček.
„Babička s dědou, to je kus mého krásného dětství. Obětavě se nám věnovali, vždycky je proto budu mít v srdci,“ říká jejich vnuk Jan Velčovský.