Krok, odskok a úder. Když tančí šermíři

Kdysi byl šerm povinnou součástí vojenského výcviku, nyní je to moderní sportovní disciplína, ve které soutěží i olympionici. Také redaktor si na jeden den nasadil mřížovanou masku a vyzkoušel si šermířské zápolení. Sice bez mečů, zato s vycpanou vestou a elektrickým kabelem u pasu.
Ve staré písecké sokolovně mě vítá trenér Silvestr Zezula. Zkušenosti už sbírá třicet let a na starost má mladé šermíře z Písecka. „Nechci slyšet tvoje příjmení a ani tě nechci slyšet používat to moje. Tady si všichni říkáme křestním jménem a tykáme si,“ říká mi, když mě vede chodbou do šatny, kde si mám vybrat vhodné oblečení. „Tenhle způsob oslovování jsem zvolil proto, že je osobní a drží kolektiv šermířů pohromadě,“ vysvětluje Zezula.

Vybavení vyjde na dvacet tisíc korun

Zjistím, že oblek pro sportovního šermíře se skládá z masky, vyztužené vesty, dresu, krátkých kalhot, podkolenek a vhodných bot. Nejlépe takových, které mají vyztužené paty a chrání chodidlo. A samozřejmě nesmí chybět zbraně. Těch se používají tři různé druhy. Flerety, šavle a nejběžnější kordy. Kompletní vybavení i se zbraní vyjde v dnešní době zájemce o vznešený sport na více než dvacet tisíc korun. Pro mě je nejhorší částí oděvu mřížkovaná drátěná maska. Připadá mi, že kdybych si přes hlavu natáhl igelitový pytlík, dýchalo by se mi lépe.
Při úvodním rozcvičování, při kterém je podle trenéra Zezuly nejdůležitější se trochu zapotit a rozhýbat klouby, si v duchu říkám, že bych s dvouhodinovým tréninkem neměl mít žádný problém. Několik let jsem se totiž věnoval příbuzné disciplíně, historickému šermu. Jak moc se pletu, se ukazuje hned vzápětí. Stoupám si na značku, natahuju pravou nohu dopředu a pokrčím ji v koleni. Levá je natažená za mnou. „Tak, dobře, ale tentokát to zkus ještě tak o půl metru níž,“ směje se Zezula. Když mě přepadne pocit, že teď už se určitě musím roztrhnout vejpůl, trenér je konečně spokojený. Podle jeho příkazů plním nejrůznější kroky, založené na rychlém přesouvání chodidel z místa na místo.

Bliká zelená: ne po mých úderech

Po spoustě kroků, předskoků a odskoků se mi klepou kolena. „Chce to udržovat fyzičku. Trénujeme tři večery v týdnu, ale členové klubu chodí navíc ještě plavat a běhat, aby nevyšli z kondice. A to dokonce i ti nejmenší, kterým ještě ani třeba nebylo deset let,“ vysvětluje Zezula.
Je čas na ostrý souboj. Trochu znejistím, když proti mně postaví asi desetiletou Terezu. Pochyby mě za chvíli přejdou. Oba jsme připojení kabely k elektronickému zařízení, které je napojené na naše oděvy a zeleným světélkem ohlásí každý zásah. A zelená bliká dost často. Bohužel ani jednou kvůli mým úderům.
Při krátkém odpočinku své umění předvede trenérova dcera Zlata Zezulová. Kord do ruky znovu vzala po návratu z mateřské dovolené. Než na ni před několika lety odešla, vítězila v tabulkách sportovního šermu. Dokonce i v těch světových. Když se dívám, jak šermuje, připadá mi, že spíš tančí. Lehoučce se pohybuje na špičkách nohou s takovou rychlostí, že je ani skoro nestíhám sledovat.

Zbraň musí být prodlouženou rukou

A pak už je zase řada na mně. I když už je to trochu lepší, stále dostávám nakládačku. Je pro mě moc hlídat si zároveň správný a dostatečně nízký postoj a také držení kordu. „Zbraň musí být cítit jako přirozené prodloužení ruky. Jinak ji totiž nedržíš správně nebo není vhodná a nemůžeš s ní dobře bojovat,“ poučuje Zezula.
Málo platné, říkám si, když si pak celý potlučený sedám na lavičku a z hlavy stahuju masku hrůzy. Olympionik ze mě nikdy nebude. Z nové a zajímavé zkušenosti jsem ale nadšený. Dokonce natolik, že si hned po návratu domů a ohledání modřin hledám na internetu přihlášku do šermířského klubu.