Křížovka skrývá kapličky v krajině

Přesně v den, kdy Kateřina Štolcpartová instalovala svoji výstavu v galerii poblíž kostela ve slavném poutním místě Římov na Českobudějovicku, chodilo kolem divné procesí. Místní obyvatelé stěhovali sochy z kapliček, které zloději v krátké době už potřetí vykradli, do bezpečí. Vznikla škoda nevyčíslitelné hodnoty, takže v obci vládl smutný pocit marnosti. Výstava pozitivně laděných maleb, které zobrazují devět zastavení křížové cesty, ten smutek alespoň trochu rozptýlila. Zůstane v galerii do konce června.
Sice vznikala postupně, ale teď jako by byla přesně načasovaná. Zvláštní shodou okolností totiž sedmadvacetiletá výtvarnice, která studuje scénografii na pražské AMU, namalovala například XVII. zastavení zvané Velký Pilát, z něhož se začátkem června ztratilo všech sedm soch. „Její podobu jsem měla rozmyšlenou dávno předtím. Zobrazila jsem jednu ruku s bičem a ostatní sochy pouze jako stíny. Když jsem se dozvěděla o krádeži, až mě zamrazilo. Jako by ten obrázek předznamenal, co se stane,“ řekla.

Památná lípa i dopisy

Nevelké obrázky namalované na směsi kašírovací hmoty a přírodnin připomínají ikony. Ukazují ta místa křížové cesty, na nichž se autorka říkající si Kati cítí nejlépe. Akrylovými barvami a tuší s využitím například různých provázků zobrazila typické detaily a zasadila jednotlivá zastavení do krajiny. Ta ji zajímá nejvíc. Zná ji odmala a stále v ní vidí něco nového, k čemuž jí pomáhají další výtvarníci a básníci. Jejím velkým tématem je například památná lípa u kostela, která loni získala celostátní titul Strom roku. Sérii fotografií, v nichž se stírají rozdíly mezi kmenem a tělem člověka, vystavila minule.
Fotografie nechybějí ani na současné výstavě. Jsou pohledem do historie, stejně jako staré dopisy nebo školní sešit. Expozici doplňují masky vytvořené z materiálů, které lze najít v okolí, včetně trav a žabince. „Křížová cesta otvírá diskuzi na téma vnitřní a vnější svět člověka, energie, imaginace, spiritualita. Nutí nás odložit masky, a zbavit se tím poslední zátěže,“ vysvětlila autorka.
Její příští cesta bude mnohem delší než ta kolem kapliček. Chystá se na kurz výtvarného umění na ostrově Bali v Indonésii, kde se zaměří se zdejší typické loutky. S divadlem spolupracuje často, a to i v mezinárodním měřítku. Podílela se například na inscenacích pro pražské scény Rubín, Disk a Minor, má také zkušenosti s divadly z Rumunska a Slovinska. Zajímá ji i tvořivost postižených lidí, dlouhodobě spolupracuje především s Centrem zdravotně handicapovaných v Hradci Králové.

Umět splynout s krajinou

Ještě předtím ovšem zamíří do Finska, kde se umělci specializují na instalace vytvářené tak, aby nerušily přírodu. Jsou nenápadné, o to silněji ale promlouvají o vztahu ke krajině i vlastní historii. Tento výtvarný směr ji láká nejvíc. „Naše generace má potřebu vracet se k tomu, co se pomalu ztrácí. Vidíme, jak původní divoká příroda mizí. Tím víc se snažíme tiše vplynout do krajiny. Nerušit ji, jen doplňovat,“ naznačila.
Křížová cesta v Římově ji ale nepřestává zajímat. Je ráda, že originály budou v bezpečí – a je možné, že vytvoří kopii některé z těchto soch.
Krádeže na tak posvátném území nechápe. „Římovská krajina je specifická svým duchovním nábojem, který tu existuje od pradávna. Zlo, které tu někdo spáchá, se mu určitě vrátí,“ míní. Do kořenů v půdě jsou podle ní vpleteny i kořeny zdejších lidí. Ta vlákna jsou propojená a nelze je oddělit.